Dvojice osaměla uprostřed pochmurné haly. Obdélníkový prostor zaklenutý zdeformovanou klenbou, se ztrácel v šeru a jediným zdrojem světla, byla bizardní svítilna, vznášející se nad krvavě rudou podlahou. Jaruška se rozhlédla kolem dokola a do oka jí padla křiklavě tyrkysová sedačka, krčící se úplně v rohu, určená nejspíš pro návštěvníky a pacienty. Dotáhla Michala až k ní a položila ho mezi letáky, které se válely všude po sametovém povrchu.
„Jmenuju se Michal!“ zaznělo jí z nenadání v uších, „a..musím….chcu ti..“
„Poděkovat za záchranu,“ dopověděla za něj víla, „No konečně! Nějak dlouho ti to trvalo! Už jsem měla chuť se na tebe vykašlat! Zachráním milostpána před dagyšpandry a on mi ani nepoděkuje, ani se nezmíní, jaké je jeho ctěné jméno.“
„Promiň!“
„Normálně bych ti neodpustila, ale máš štěstí! Kdyby to nebyli…“
Jejich rozhovor přerušilo mávání křídel a dunivé kroky, ozývající se z dáli.
Jaruška se usmála: „Léčitel je tady!“
Do haly veplul v doprovodu pohledného gelana, malý obtloustlý mužík v oranžovém obleku. Kulatou hlavu s lesknoucí se pleší zčásti zakrývala bizarní papírový klobouk ve tvaru husy. Kolem krku mu levitovala šedivá šála, jejíž línější cíp volně splýval k zemi a otíral se o kožené sandály, co měl muž na nohách.
Úzká prasečí očka se okamžitě nasměrovala na dvojici sedící v rohu haly. „Tak slečna víla je nespokojená s našimi zaměstnanci!“ promluvil přiškrceným mečivým hlasem a dorazil až těsně k nim, „tak copak to tu máme za akutní případ, že jsem byl kvůli němu vyrušen z dopolední siesty!“
„Přepadli ho dagyšpandři!“ vychrlila na něj Jaruška, „měl namále, kdyby..“
„Jen další sebevrah!“ prohlásil odměřeně gelan, „ Těch tu máme plno!“
„Ty se raději vrať zpátky do recepce a diagnózu ponechej odborníkovi!“ zamračil se na něj Léčitel a ukázal prstem k mramorovému stolu. Gelan se zatvářil dotčeně a vrátil se na své pracoviště.
„Tak mu alespoň proveďte ambulantní vyšetření!“ poprosila víla a pokusila se o úsměv, „Prosím!“
Léčitel chvíli váhal, pak ale zakoulel očima a zavrtěl hlavou. „Dobře! Těch pár minut mě nezabije!“ Naklonil se nad pacientem a levé oko mu přitom vypadlo z důlku. Bílá bulva se vznesla do vzduchu, chvíli jen tak poletovala po hale a vzápětí se ztratila z dohledu. Michal zděšením strnul a na okamžik přestal dýchat. Zíral na otylého muže jako zajíc do hlavně kulovnice a ničemu už nerozuměl.
„Z toho si nic nedělej!“ pohladila ho po vlasech Jaruška, „jen letělo pro asistentku!“
„To si mě teda uklidnila!“ zašeptal pacient a dál hleděl na kulatý mužský obličej.
„Tak začneme s běžnou procedurou!“ pravil Léčitel a papírová husa na jeho hlavě dvakrát zamrkala.
„Co se mnou budete dělat?“ strachoval se Michal o svůj život.
„Neměj strach! Nebude to bolet! Nikdo si na mě ještě nestěžoval! Můžeme tedy začít?“ Pohlédl na vílu a ta kývla.
„A mě se nezeptáte?“ pípl Michal, který je vyděšeně sledoval.
Léčitel nereagoval na jeho poznámku a sundal si z hlavy „husí klobouk“. Papírové zvíře zakejhalo a doširoka otevřelo zobák. Z jeho nitra vystřelilo hnědé světlo, které Michala skoro oslepilo a úplně mu umrtvilo všechny končetiny. Léčitel vytáhl z kapsy saka průsvitnou jehlu a píchl jí pacientovi do dlaně. Michal instinktivně cukl, ale kupodivu to vůbec nebolelo. Kovový hrot začal pomalu nasávat z těla čerstvou krev, která při styku se vzduchem zmodrala.
„To je skutečně zajímavé!“ brblal si Léčitel pod nos, vyndal jehlu z dlaně a rána se okamžitě zacelila. Pak zašmátral pravou ruku v další kapse a vytáhl z ní ušmudlaný notes v béžových deskách. Vzal podivnou jehlu, zabodl jí do bílého papíru a čekal.
„A co bude teď?“ zalapal po dechu pacient a ohlédl se k Jarušce, která celou proceduru bedlivě sledovala. „Já nevím!“ pronesla víla polohlasně a vzrušením se třásla po celém těle.
Husa hlasitě zakejhala, ale tentokrát lidským hlasem: „Výsledek vyšetření: Jedinec je mužského pohlaví. Rasa- člověk, Dovednosti -nulové, Věk -sedmnáct let. Analýza organismu: Nalezené odchylky- dvě : 1) Stupeň dehydratace dva, 2) Oční vada. Příčina: ad1) Styk s větším počtem dagyšpandrů zimních. ad2) Používání zraku v nevhodných místech. Kontrola provedena v 12:68! Děkuji za užití našeho výrobku.“
„No, měla jsem pravdu!“ usmála se víla na Léčitele, jenže ten jí úsměv neopětoval, ale naopak se zatvářil poněkud záhadně.
„Co se stalo? Nějaký problém?“
V hale se mezitím objevila vychrtlá ženština v krajkové sukni a broskvové halence. Černé vlasy měla vzadu stáhnuté do pevného drdolu a na očích kosodélníkové brýle. V ruce třímala kovový kufřík s barevnými potisky usmívajících se tělesných orgánů.
„Už jsem tady!“ naplnil prostor její melodický hlas a rychle přicupitala k Léčiteli. Položila zavazadlo na podlahu a vyčkávala na další pokyny.
Léčitel si odkašlal: „ Tak, za prvé …Agáto, kde mám oko?“ Asistentka zrudla ve tváři a zhluboka se nadechla: „ No, já ho asi omylem zamknula ve své pracovně! Pardón!“
Léčitel nasupeně zakoulel zbývajícím okem a pokračoval v práci: „ Budeme potřebovat Voděnku třílistou a pak zavolej..“ Obrátil se ke gelanovi : „ Zavolej někoho z Paláce schopností. Řekni, že tu pro ně máme práci!“
Okřídlený recepční si rychle vyryl do desky stolu dané informace a vrazil si ruku do hlavy. Z pusy mu vypadl místo jazyka lesklý předmět, tvarem připomínající ledvinu. Ten slabě zavibroval na kamenném povrchu a rozdělil se na dvě identické části. Halou se rozlehlo jemné vzdychání a celá recepce se změnila v telefonní budku.
„A jaké mají vlastně číslo?“ usmál se rozpačitě gelan, jakmile si vytáhl paži z obličeje, „nějak si nemůžu vzpomenout!“
Léčitel zničehonic pookřál. Udělal prudký pohyb hlavou směrem ke své asistentce: „Ty Agáto, ty bys ho měla znát, pracuje tam přece tvoje snacha! Tak na co čekáš, běž mu ho nadiktovat!“
Agáta nic nenamítala, nechala kufřík kufříkem a jakmile byla u budky, otočil se Léčitel rychle k Jarušce.
„Teď mě, děvče, dobře poslouchej! Řeknu ti něco moc důležitého a nebudu to dvakrát opakovat! Pamatuješ si, co ses učila ve škole o Blefech?“ Víla kývla, ale nechápala, co tím myslí. „Tak jestli si nebyla duchem mimo, tak víš, jak se jim říká v odborné terminologii!“ Jaruška zbledla a vyvalila oči. „To ..Ne!“ hodila okem po Michalovi, „ale to není možné..“
Michal je nechápavě sledoval a pomalu už ztrácel trpělivost. Proč se mu musí všechno zatajovat? Nikdo ho nebral vážně a vypadalo to, že se s ním ani nechtějí podělit o jakékoliv informace. K tomu si ještě špitají, aby je neslyšela asistentka s teplým andělem.
„A mě se nic neřekne!“ zapojil se do rozhovoru „O čem si to vykládáte? Něco o mě?“
Jaruška mlčela, jen si ho změřila zkoumavým pohledem a poslala mu vzdušný polibek. V ten okamžik na něj přišli mrákoty a zůstal bezvládně ležet na sedačce.
„Mladý pane, je čas na medicínu!“ zaznělo Michalovi v uších až sebou trhl a málem upadl na zem. Zamžoural očima a zíral přímo do obličeje usměvavé paní, které tak mohlo táhnout na čtyřicet. Její postavu halila šedivá, bohatě nařasená tunika, splývající až k podlaze. Tvář měla stále svěží, i když místy poznamenanou vráskami. Špinavé blond vlasy, schované pod bílým čepcem se znakem červeného srdce, se leskly na světle. „Nebudu tu čekat věčnost!“ naléhala žena a strčila mu pod nos květináč se skleněnou květinou, „utrhněte si jeden list a snězte ho!“
„Co se to děje?“ divil se pacient, „kde to jsem?“ V tom zmatku si ani nevšiml, že už neleží na sedačce v hale, ale v nějaké podivné posteli, která se pod ním nezvykle vlní. Nevnímaje ženino naléhání, se rozhlédl kolem sebe. Nacházel se v zeleném pokoji, který prosvětlovalo široké okno s výhledem na město. Na stěnách visely podivné pavučiny, nadouvající se pod náporem imaginárního větru.
„Jste v Uzdravovně, na Dehydratačním oddělení!“ pronesla žena rozzlobeným hlasem, „a jestli ten list nesníte, strčí vám ho do pusy tady sestra Helga.“ Ukázala ke dveřím, kde se culila jednooká chobotnice v bílé zástěře.
Michal vyvalil oči a usoudil, že by raději měl uposlechnout. Skončit ve spárech šílené chobotnice, nebylo zrovna podle jeho představ. Podíval se na květináč a pak na sestru Helgu. „Tak dobře!“ prohlásil sklesle a utrhl si z rostliny ten největší list, „ a co to vlastně je?“
„To je voděnka třílistá! Dodá tvému tělo potřebné množství tekutin!“
Michal ohmatal list mezi prsty a přišel na zajímavou věc. Ta rostlina nebyla ze skla, jak se zpočátku mylně domníval, ale z pramenité vody, která si z rozmaru usmyslela, že bude vypadat jako květina. Čím jí asi zalévají? Hlínou?
„Nezlobte, sestřičku!“ zabublala Helga pod chapadly, „nebo..“
Michal rychle strčil list do pusy, polkl a čekal, co se bude dít.
Kupodivu se nic abnormálního nestalo. No, když nepočítáme, že se během jednoho okamžiku zároveň rozbrečel, pomočil, zpotil a začal příšerně slintat.
„To jsou obvyklé příznaky po požití voděnky!“ chichotaly se obě sestry a vytratily se z pokoje, aby mu mohly přinést suché oblečení.
Pokračování příště
|
