Psala mi (16. 4.)
Ta fotka na stole – – jsem to já?
A kdybys mě nepotkal
a náhodně míjel můj náhrobek –
poznal bys mě z úsměvu?
Farář s klaunským nosem
Vzduch byl jako zádušní,
hlas faráře
stékal trapnosti po čele.
Nevzpomínám si, že by o ní,
když žila,
kdokoli mluvil tak legračně.
A náhle: smích, a padal neslyšně,
že by se listopad uzarděl.
Rudý jako rak
v zabahněném potoce, brunátný,
jako by se styděla
sama krev,
slyšel jsem, viděl jsem
praskající stavidla,
když v očích kaštany
pukaly žárem,
a hladina smíchu zlomená.
|