Můj Jerry

„Těš se na zítřek!“

Zhruba dvanáctiletý chlapec se konečně probudí. Pyžamo má úplně prosáklé ledovými kapkami potu. Hned jak se probudí, začne mžourat očima do tmy. Po chvíli se před ním vynoří hrubé rysy jeho pokoje. Skříně, psací stůl, židle... Vše je na svém místě.

No tak, Jerry, byl to jen sen, uklidňuje se černovlasý hoch. Přes všechny útěchy se ale třese. Ne chladem, ale strachem z Billiho Crugera. Billy je patnáctiletý černovlasý chlapec, před kterým zachovává respekt celé město, včetně Derrisonovi Základní školy. Billy a jeho kumpáni (Mike Martin a Joe Springer) si vždy vyhlédnou  někoho zcela bezbranného, vezmou mu peníze a surově ho zbijí. Už při pomyšlení, že zítra musí jít do školy, mu do očí vyhrknou slzy.

Jerry brečel hodinu, možná dvě, pak samou únavou usnul.

„Jerremi, je čas vstávat!“ do pokoje vejde starší baculatá žena a roztáhne závěsy. „Myslím, že dnes bude pršet.“

Jerry poslušně vstal, oblékl se a šel snídat. Za půl hodiny přijede autobus.

Malý hubený chlapec odpočítával minuty, možná i vteřiny.

Jerryho rodiče byli slavnými advokáty, a tak neměli na svého syna mnoho času. To mu ovšem vynahrazovali hodnotnými dárky a prázdninami v různých koutech světa. Teď by dal cokoliv, jen aby mohl být s nimi.

Ach ne! Pronikavý zvuk klaksonu se Jerrymu dere do uší. Jak dlouho to ještě bude trvat!

Ve škole se Jerry nedokázal na nic soustředit. Věděl, že o velké přestávce, až všechny děti opustí lavice, aby se nadýchali svěžího vzduchu a radovali se, vyměňovali si svačiny, hráli na babu, on se bude krčit v koutě před Billim. Z té představy se mu udělalo zle.

O přestávce, jak předpokládal, si ho odchytla Billiho parta a odvedli ho do ústraní do všech těch šťastných dětí hrajících babu.

Billy vypadal naštvaně. Mínus bod pro mě, pomyslel si Jerry.

„Tak hele, prcku,“ začal Billy. „Mám ňákej průser, rozumíš tomu?“ Jerry pokynul hlavou, že ano. „Potřebuju víc peněz. Kolik máš dneska?“

Než stačil cokoli říct, Mike a Joe ho začali prohledávat. Joe peníze našel první. „Má dvacet dolarů, jako vždycky.“

„Tak to zvýšíme na pade, co?“ To už se Billymu objevil na tváři ten nesnesitelný šibalský úsměv.

„Ale...“ chtěl namítnout Jerremi. V zápětí už cítil, jak ho Joeova pěst sráží k zemi. Jeho drobné tělíčko se bolestí svíjelo na špinavé zemi. Neplakal, nemělo by to cenu.

Po škole si Jerry promítal dnešní setkání s Billim pořád dokola. Znovu a znovu. „Nemám dost peněz, už tak je pro mne obtížné shánět každý den dvacet dolarů!“ Opět se mu draly slzy do očí. Věděl, že když částku nesežene, Billiho kumpáni si ho najdou a zbijí. Řekne-li to někomu, dostane do nebezpečí nejen sebe, ale i své blízké.

Uprostřed jeho úvah se ozvalo lehké zaklepání. Baculatá dáma strčila hlavu do dveří a oznámila telefonát. Jerry radostně vyběhl z pokoje a hnal se do obýváku k telefonu. Jelikož jeho rodiče trávili většinu času na cestách, tak měli malý byt. K obrovské hale patřili tři pokoje, obývák, jídelna a kuchyň.

„Tati!?“

„Ahoj synku, jsem tak rád, že tě slyším!“ Byl to Jerryho otec. „Za dva měsíce budeš mít narozeniny. Já a maminka tu máme velmi důležitý případ.“

„Já vím. Kdy přijedete?“

„Víš, kdybych mohli, tak...“

Tak tohle bylo na Jerryho moc. Praštil s telefonem a naštvaně běžel do pokoje.

Dva měsíce uplynuli jako voda a pomalu se blížily Jerryho třinácté narozeniny. Černovlasý hoch se za tuto dobu hodně změnil. Mnohem více se do sebe uzavřel a začal si zvykat na ponižování a nelítostné údery ocelových pěstí Billliho kumpánů. Poslední dobou se změnil i Billiho výraz ve tváři. Už to byl zase ten starý Billy, který vyžadoval respekt od celého svého okolí.

„Čtvrtek, 17. března. Nesnáším narozeniny!“ pomyslel si Jerry.

Cítil v sobě tolik vzteku. Dnes má narozeniny a nikdo si na něj nevzpomněl. Cítil se, jako kdyby padal do černé tmy. Do tmy bez konce a bez začátku. Padá a padá a všichni jen přihlížejí, ale nikdo nepomůže. Ze sebe lítostivých myšlenek ho vytrhne až zvonek, pro některé oznamující konec hodiny, dne, úmorného zkoušení... Jen pro Jerryho teprve utrpení začíná.

Hned po škole si ho odchytla jemu tak známá trojice. „Ahoj Jerremi, tak co narozky?“ začal s provokací Mike. Jerry zaťal ruce v pěst  tak pevně, až mu zbělely klouby. Rozeběhl se vstříc vozovce bez rozhlédnutí. Jediné, co slyšel, byl klakson modrého BMW. Ve zmatku se otočil. Nemohl se pohnout a jen upřeně zíral na řidiče vozu...