Michal sáhl po studené klice od kovových dveří a zarazil se. Má vůbec jít ven? Co ho to napadlo za blbost! Trmácet se ledovým sněhem jen v pantoflích? Vždyť se může nachladit! Ale na druhou stranu, když vystoupí jen na chvíli, tak tím nic nezkazí. Nebude tam přece celý den. Nebo se může jen vyklonit z vagónu! To zas není až tak špatný nápad.
 
  Krajinu kolem vlaku tvořila nekonečná bílá pláň, kterou v jednom místě narušoval jen malý smrkový lesík a nějaké ty křoviny. Slunce zářilo vysoko na blankytné obloze a všude vládl neuvěřitelný klid.  Učiněná nádhera. To lahodné ticho! Jen kdyby nefoukal  studený vítr.

  Po krátké rozvaze se rozhodl, že i přes nevhodnou obuv, zkusí udělat pár kroků po sněhové pokrývce. Třeba není zas tak vysoká. Sestoupil tedy po kovových schůdcích a jeho pravé chodidlo se už téměř dotklo závěje, když náhle pocítil, jak se s ním vagón pohnul. V ten okamžik ztratil rovnováhu a vypadl ven.
  Jako pytel brambor se svalil do největší závěje, jaká tu byla k mání a hořce zalitoval, že nezůstal v teple prázdného kupé.
  V oblečení obaleném bílou vrstvou připomínal živého sněhuláka. Sníh se mu dostal takřka všude. Dokonale pronikl za tričko a část se zabydlela i v nohavicích od tepláků. Hnědé ponožky byla rázem mokré od rozpouštějících se vloček a neuvěřitelný chlad mu pronikl až do morku kostí.
„Kurva!“ zařval z plných plic a zděšeně zíral na soupravu, jak pomalu nabírá na rychlosti a ztrácí se v dáli. Musel si nafackovat, když si uvědomil, jakou udělal pitomost. Co bude dělat? Akorát tu zmrzne! Představa ztuhlé postavy, která se pomalu ztrácí pod vrstvami čerstvého sněhu, mu nedodávala na dobré náladě.
  Rychle se napřímil a oprášil ze sebe dotěrné vločky. Ušlapal kolem sebe kolečko a rozhlédl se po pláni. Zuby mu drkotaly a on cítil, že nebude dlouho trvat, kdy se odebere k věčnému zimnímu spánku. Zmrzlýma rukama si třel ramena a nedokázal se na nic soustředit. Pohledl zpět na sněhovou pokrývku a zarazil se. Třpytícím se povrchem si razilo cestu podivné stvoření. Na první pohled se zdálo, že se jedná o lasičku, jenže ta by měla nějaké končetiny a neplazila by se. Tohle bylo něco daleko horšího, had! Had v kožešině? Michal si musel protřít oči, aby se ujistil, že nemá vidiny.
  Podivný tvor zaregistroval, že ví o jeho přítomnosti a zastavil se dva metry od něj. Kulatá hlava pokrytá hnědou srstí se zvedla k obloze a z malé tlamičky, zakončené růžovým čumákem, se ozvalo výhrůžné: „ Řřřřřřřřřřřřřř!!!“ Nato se „had“ stočil do klubka a jako pružina ze staré matrace se hbitě vymrštil do vzduchu. Po krátkém letu dopadl na prmrzlého kluka a obmotal se mu kolem nohy.
„Táhni, ty potvoro!“ ječel Michal na přítulné zvíře a snažil se jej setřást. Nešlo to! Chlupatá hadice se pevně obvinula kolem lýtka a držela, jak přišitá.
„Řřř řřř řřř řřř!“ vysmívala se jeho pokusům vymanit se z těsného objetí a dvojicí černých korálků mu hleděla přímo do očí.
  Michal se rozzuřil. Chtěl chytit tvora za hlavu a zabořit do jeho srsti své neostříhané nehty, jenže netušil, že chlupatý nepřítel není sám. Sněhová pokrývka se znenadání zatřásla a  z bílého povrchu se vynořilo hejno hnědých háďat. Ty už nebyly tak opatrné jako jejich kolega, hned se vrhly po své oběti a obtočily se kolem každého údu, který byl k dispozici. Dokonale ho obalily svými štíhlými tělíčky a daly za vznik poněkud nepříjemnému kožichu.
Michalovo tělo díky živoucímu obleku rychle rozmrzlo, ale začalo se příšerně potit. Teprve nyní se ukázalo, co mají chlupatí hadi v úmyslu. Jejich cílem nebylo svou obět uškrtit, ale dokonale jí zbavit veškeré vody. Hnědá srst pomalu nasávala pot z jeho pokožky a jakýmsi zvláštním procesem, jí vypařovala do chladného ovzduší, kde se měnila se na sněhové vločky.
  Michal už neměl sílu klást odpor. Nedostatek vody ho natolik vyčerpal, že se svalil do sněhu a zůstal tam nehybně ležet. Kdesi v zákoutí mysli si uvědomil, kde se vlastně ocitl. Tohle nebyla zimní krajina, ale pohřebiště. Ale co se stalo se všemi těmi těly? Nikde tu žádné neviděl. Pravděpodobně jsou zahrabána hluboko pod sněhem, kde slouží jako…..Oči se mu zavřely a pomalu ztrácel vědomí. Blížilo se nevyhnutelné. Obklopila ho temnota a kdesi z dáli uslyšel ženský hlas: „Hnusáci, jedni! Necháte ho!“

Když se znova probral, tvář mu ofukoval chladný vzduch a nad jeho tváří se skláněla neznámá dívka v brýlích. Vzhledově sice nebyla nic moc, ale to je vedlejší. Zaostřil zrak na její bledý obličej, téměř splývající se světlými vlasy a naprázdno otevřel pusu. Dvojice vodových očí  mu okamžitě přestala hledět na oblečení a jejich majitelka se na něj usmála.
„Raději nemluv!“ pohladila ho po vlasech, „ jsi ještě slabý. Kdybych neletěla kolem, dagyšpandři by tě určitě celého vysály. Nechápu, jak ses tam dostal. Každé malé dítě přece ví, že do Zimního údolí chodí jen sebevrazi. Tys asi neměl v úmyslu zemřít? Že ne?“
„Kdo ….jsi?....kde,“ pokusil se Michal promluvit a hned se mu zatočila hlava.
„Já jsem Jaruška, víla rozkošné bolesti! No a zrovna se mnou letíš na…no, jak bych to správně pojmenovala. Na dopravním prostředku meziměstské hromadné dopravy.“
  Michal otočil hlavu a spatřil, jak kolem něj rychle ubíhají mraky. Pokusil se zvednout, ale oslabené svalstvo vypovědělo službu. Zdálo se, že dívka nelže, oni doopravdy letí. Ale na čem? Co se to vlastně děje? Jeho tělo obalovala jakási šedá pokrývka z velmi měkkého materiálu, která příjemně hřála. Cítil se podobně, jako když byl navlečen do „kožichu“ z chlupatých hadů. Brr! Při té vzpomínce mu přejel mráz po zádech.
 Dívka si mezitím poposedla o kousek dál a jemu se odkryl pohled na kovovou pelest od staré postele. Nyní mu už bylo jasné, na čem to doopravdy letí.
„T..o. je..pos..tel!“ zformuloval další větu a překvapeně zíral před sebe.
„A co jsi čekal! Létající koberec?“

Pokračování příště