Procházející slunce ohnulo naše představy a sny, jako stíny na tvém těle, jako větve v příliš úzké cestě, jako jemnost po obočí, blíž k sobě.

Do pleskání ptačích nohou, do umření, do "třičtvrtě", kdy siluety lidí odjinud a přesto nám tak podobných, vstaly a odešly.

Potom se labutě obrátily do hlubin a větve napnuté jak já, k popraskání, se napřímily.

Vše bylo jako před hodinou.

Jen v jejich šumu navracení bylo víc štěstí.