|
|
|
| |
"Tak jsem tady. Tisice kilometru od domova, a doufam, ze se mi nebude styskat...", rekla jsem si, kdyz jsem sem dorazila v zari a zapocala muj rok, coby pomocnik v oblasti hudby a chemie. Brali jen ty nejlepsi, par lidi z Ceska, kolem sveta, a ja byla ta vyvolena. Divite se? Ja taky, a jak. Necitim se jako nejaky specialni, zvlastni ci extra clovek, jsem proste uplne normalni, mozna bych potrebovala trochu vyspravit telo v oblasti boku, ale jinak by to snad uslo, to jsou ty nase babske kecy, ze jo?
Takze jsem dorazila na ono Misto v one Zemi nekdy v zari. Cely muj bajecny rok zapocal jednim velkym vecirkem na privitanou, kde nas bylo 5 novych, a lidi se ptali, v cizi reci, s cizim humorem a s cizimy umysly, co ocekavame od tohho, ze jsme tu. Prominte za ten uvod, az uslysite, co se ja snazim obhajit.
Vsichni- ti ctyri ostatni- zacali basnit o prenadherne Zemi, o prevelikych moznostech, o prehrseli dobrych lidi, aniz skutecne vedeli, jake moznosti, jaka Zeme a jaci lidi je cekaji...a pak se zeptali me. A ja rekla tu nejhorsi variantu, co nikdo necekal.
Ja jsem neocekavala absolutne nic. Nutno podotknout, lide v one Zemi jsou absolutne jini, nez u nas, pretvaruji se mnohem vic, a jejich humor je straslive sarkasticky. NIC??? Ptali se mne. Bylo mi odporne chvalit jejich Zemi, o ktere jsem sice hodne predtim cetla a vedela, ale predtim jsem tam nebyla. Muj pocit byl uplne jiny. Proc bych mela jet sem s nejakymi idelaizovanymi predstavami a pak byt hrozitansky zklamana? Neni lepsi zacit neco noveho s cistym stitem?
Vzpominam, ze ten vecer na moc vysvetlovani nebyl cas, ani chut, a ze vsichni se citili dotceni. Mysleli si totiz, ze jsem hrozne arogantni, ale brzo zjistili, ze to bylo o uplne necem jinem.
Ponauceni? Jo, jit do vseho se vsim entusiazmem, snazit se, ale neocekavat nic. Protoze jednoho dne byste mohli skoncit jenom jako snilek a nemit v rukach nic. Lepsi na to ani nemyslet, snad to nejak vyjde.
|
|
|