|
| |
 |
PATRICIA P.
Autor: Patricia P. () - publikováno 14.5.2001 (00:30:53), v časopise 12.5.2001
|
|  |
Vážení Totemáci!
Ráda bych se s Vámi podělila o svůj příběh. Rozesmutní mnohé. Odnesou si zněj bolest,ale chci splnit své poslání a podělit se všemi o to, co jsem prožila já sama. Zítra se to může stát komukoliv z vás – pevně věřím, že se tomu tak nestane. Snad se to jednou dostane i k tomu, který byl příčinou mého zničeného života. A snad i on jednou pochopí a uvědomí si svůj čin. Potom mu už přeji hodně pomocných rukou, které by ho v jeho pochopení podržely, protože nést jeho tíhu jemu samotnému nebude možné…
Měla jsem krásné dětství. Měla jsem výborné výsledky ve škole. Byla jsem ambiciózní, vysoká, štíhlá a chystala se v životě hodně dokázat. Měla jsem velké plány-s manželem, dětmi, kariérou. Dělal jsem modelku, tři sporty a studovala na výběrovém gymnáziu. S klukama jsem velké plány zatím nedělala, neměla jsem na ně ve svém přísně naplánovaném životě místo. Museli počkat. Byla jsem jako štvaná zvěř,ale šťastná. Nic mi nechybělo, celý život jsem měla před sebou a moc jsem se na něj těšila.
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Uhodil do mě a já ochrnula. Zakrsnul můj charakter, osobnost se sevřela v poupě, které už nikdy nevykvete. Oslepla jsem a ohluchla. Přestala vnímat okolní svět. Nenáviděla jsem ho. Dodnes se učím odpouštět a dusím v sobě zášť.
Vracela jsem se brzy v září domů. Už byla skoro tma. Slyšela jsem své vlastní kroky, viděla svůj odraz na sídlištním černém chodníku. Bylo chladno, ale já jsem se cítila krásně. Volně. Svobodně.
Z křoví vystoupil muž. Hrozně jsem se lekla, otočila a začala jsem utíkat. Slyšela jsem těžké kroky za sebou, stále blíž a blíž. Chtěla jsem křičet, ale stud mi to nedovolil. Měla jsem, mohlo mi to tenkrát zachránit život. Měla jsem se tenkrát vykašlat na důstojnost a řvát. Nahlas. Ruka mě chytila za krk, strhla tašku a trhla ramenem. Vyvrkla jsem si kotník a s úpěním upadla na mokrý asfalt. Srdce mi tlouklo tak rychle, že jsem je cítila v uších, v hlavě, v krku, v rukou…a dusila jsem se strachem. Muž mě zatáhl pod schody u blízkého vchodu jednoho z panelových domů. Snažila jsem se mu vymknout. Držel mě pevně. Ústa. Ruce podél těla. Okolo pasu. Svíjela jsem se a cítila, jak mi docházejí síly. On jen stál a čekal. Jak had co čeká až se jeho kořist utrápí k smrti. Strachem mi brnělo celé tělo. Každý pohyb mi trhal žily. Mozek se napínal,ale nemohl přemýšlet. Tma ve mně, tma okolo mě. Bože co bych dala za to, kdyby mě tehdy pustil a nechal jít. Člověk v takové chvíli nemyslí na nic. Nevzpomíná na své příbuzné, na své milované. Nepromítá se mi celý život před očima. Nevidí nic, jen tmu. Cítí přítomnost nepřítele a jediné, co je schopen vnímat je tu nesnesitelnou bezmoc. Naprostou bezmoc. Snažila jsem se mu vytrhnout dlouho. Nevím, kolik minut to mohlo být. Ztratila jsem pojem o čase. Deset minut mohlo být málo, patnáct moc. Náhle jsem přestala. Chtěla jsem zjistit, že ten muž tam už není. Že odešel. Že se slitoval. Zklidnila jsem své tělo a pokusila se soustředit na cokoliv. Jediné, co jsem najednou začala vnímat, byla slizká ruka, která mi začala stahovat kalhoty. Šahat pod triko. Osahávat. Lízat. Líbat. A vzrušený dech za krkem. Ztuhla jsem. Nemohla jsem se ani pohnout. Snažila jsem se udělat něco. Cokoliv. Bylo to jako ve snu. Nemohla jsem tomu uvěřit. To nemůže být pravda. Ne.
Prosila jsem ho. Neodpovídal. Brečela jsem jak malé dítě. A pořád prosila. Pořád. Neslyšel. Neodpovídal. Jen se soustředil na své tělo. A na mé. Znásilnil mě. Třikrát. Ležela jsem na páchnoucím písku. S cizím mužem, který mě okupoval. Všude byla tma. Bolest. Bezmoc. Strach. Jen jsem cítila své srdce, jak hrozně silně tluče. Po celou tu dobu to bylo to jediné co jsem vnímala bez přestávky. Jen jsem chtěla, aby už měl dost. Aby se nasytil. Aby ze mě slez. Udělal to. Po dvou hodinách utrpení jsem se mohla nadechnout. Vstal ze mě a klidně odešel. Neměl strach, že začnu křičet. Neutekl. Klidně odkráčel. A já tam zůstala ležet. Jen jsem dýchala, bez cizí přítěže. Vnímal tu strašnou bolest celého těla. A neschopnost přinutit se cokoliv udělat. Zvednout ruku. Dát k sobě nohy. Olíznout popraskané rty. Vstát. Celá jsem se třásla.
Na 4 měsíce jsem opustila svůj život a odevzdala se, zcela dobrovolně, péči odborníků. Bylo mi to jedno. Strávila jsem 4 měsíce svého života na psychiatrické léčebně. Měsíc jsem nejedla a museli mi dávat nitrožilní výživu. Nemluvila jsem. Nedívala jsem se na televizi. Nesnášela jsem kontakt z očí do očí. Dotyky. Žila jsem sama pro sebe. Po dvou měsících sezení s jednou psycholožkou jsem začala malovat. Úchylné obrázky jsem malovala vědomě. Byly jednoduché, komplexivitě jsem se odnaučila. Hledat smysl v jednoduchosti. Ne stíny,ale čáry. Žádné rýmy, ale slova. Žádné důvody, „jen“ znásilnění. Začala jsem psát. Fotit. Pro sebe. Abych se znovu naučila vnímat to, před čím jsem se uzavřela. Před čím se dodnes každý večer snažím utéct.
Mohla jsem poprosit kamaráda, aby mě šel doprovodit, aniž bych se bála ztrapnění pokud odmítne. Mohla jsem řvát. Mohla jsem se bránit, než jsem neomdlela únavou. Už to nemá cenu – já jen pro ty, kteří se chtějí poučit.
Když mě propustili domů, nevěděla jsem, co budu dělat. Všichni byli opatrní, protože nevěděli, jak se mají chovat. Na psychiatrii to bylo lepší – všichni měli nějaký problém.
Jedna znásilněná navíc.. Přístup stejný. Lhostejnost mi vyhovovala. Návrat byl horší. Začala jsem chodit do školy. Ztratila jsem všechny své přátele, protože jsem s nimi nemohla o svém příběhu mluvit. Vlastně jsem s nimi nemluvila vůbec. V únoru jsem byla opět přijata na JIPku a poté opět na psychiatrii. Důvod : pokus o sebevraždu, podřezala jsem si žíly. Vracela jsem se domů z autobusové zastávky. Dostala jsem strašný strach. V kapse jsem svírala mobil, jako by mě mohl zachránit. Zase jsem cítila tlukot srdce. V krku. Ve spáncích. V rukou mi tepalo. Vše se vracelo zpátky. Celý příběh se mi začal promítat v hlavě od začátku. Když jsem dorazila domů nikdo tam nebyl. Chtěla jsem se tolik zbavit svého prokletého strachu, který mi zničil život. Rozmluvili mi to. Přinutili mě žít. Tak žiji. Ze dne na den. Ve strachu a úzkosti. Nenávidím tmu. Asi se nikdy nebudu chtít dotknout muže a argument, že ne všichni jsou stejní, nedokáži přijmout. To tvrďte feministkám a ne znásilněným.
Ano, dne 3.9.2000 okolo 21:00 jsem byla znásilněna na sídlišti Pankrác. Bylo i 18 let.
Chci upozornit všechny dívky, aby dávali hrozný pozor; všechny chlapce, aby je nenechávali jezdit domů samotné. Nikdy po tom, co se setmí. Nenasytní muži mohou čekat kdekoliv, ne všichni mají takové štěstí jako vy, že se vám žena dobrovolně. Berete si jinak na svědomí lidský život. Život někoho, na kom vám zřejmě záleží. Jestli váš přítel nechce obětovat nějakou tu chvíli, aby vás doprovodil domů, nestojí za to, aby vás doprovázel životem. Neexistuje pro to žádná výmluva. A vy, dívky, neodmítejte jejich doprovod. Oprostěte se image Xeny bojovnice a klidně se schovejte za závoj závislosti na pánské ochraně. Nenechejte svou pýchu a hrdost zvítězit ad vaším štěstím. Já žiji. Nezabil mě. A mnohokrát si přeji, aby to tenkrát udělal. Dřív než mi tak ublížil. Dřív než pak ode mě královsky odkráčel s pocitem vítězství a nechal mě od tehdy topit se ve svém životě. Smrdět ve výkalech. Toužit po smrti. Jeho i své.
Před dvěma lety znásilnili mou kamarádku. Je dnes psychicky labilní. Před měsícem přepadli mou o tři roky mladší sestru, naštěstí jí jen ukradli kabalu. Mého násilníka nenašli. Nenávidím ho, ale víc než smrt mu dnes přeji pochopení svého činu. Ono to nakonec vyjde nastejno.
Přeji vám ve vašem životě víc štěstí, než potkalo mě!
|
|
|
