Můj pohled na
Přesně dle svého dosavadního poznání víry jsem se snažil, na chatrném základě svého poznání tohoto tématu, sepsat cosi jako zamyšlení či studii. Na téma:
Proč a jak lidé ve svém vývoji a životě používají boha, entitu je ve veškerém dobru přesahujícím?
Došel jsem k několika závěrům, o které bych se touto cestou rád podělil s bližními svými. Formou Pojednání o tom, jak si představuji to, co lidi vede k tomu, že ve svém duševním vývoji dospějí k představě boha a používají ji. Podle jistých studií, které jsem měl možnost letmo shlédnout, na celém světě zřejmě existuje jen jedna malá skupina lidí, neznajících význam slova bůh (či samozřejmě nějakého jeho cizojazyčného protějšku. (Existenci této skupiny budu dále zanedbávat, takže pokud napíši: „každý věří v boha“, tak tím sebestředně opomíjím tuto skupinu). Z toho, že všichni ostatní tento pojem znají, usuzuji, že bůh je součástí základního nastavení lidské mysli, a na druhou stranu, že je-li tento soud nesprávný, tak ztrácí podstatu víra i toto pojednání. V případě, že bůh je, v kterýžto věří nezanedbatelná část obyvatel naší planety, se pokusím srovnat si a následně pro ostatní zaznamenat, na jakých principech je jeho bytí založeno. Jestliže se v tomto nemýlím, tak mohu tvrdit, dle svého poznání, že všichni máme jakousi boží součást v těle; domnívám se, že jde o jakýsi přirozený reflex podvědomí.
Představuji si, že víra v boha má u veškerých lidí stejný původ, což je způsobeno tím, že bůh všech lidí má jeden stejný myšlenkový předobraz, vzniknuvší v dobách předhistorických. Tento všelidský bůh je jediný a jedinečný. Tím ovšem nepopírám to, že můžeme myslet a tedy, že snad i může být bůh nějakého jiného druhu, než je tento můj (náš), ale protože s ostatními bytostmi ve vesmíru nejsme (zatím) schopni komunikovat téměř o ničem, a určitě ne o bohu, užívám proto toto základní tvrzení: S ostatními tvory nejsme schopni o bohu ani diskutovat, natož jej porovnat a třeba zjistit, že jde o Boha totožného. A nemůžeme-li se o něčem nikterak přesvědčit, uvažuji takovou myšlenku jako prakticky neupotřebitelnou, tedy se s ní nemusím zatěžovat a mohu se věnovat věcem podstatnějším.
Víru v Boha považuji za druh myšlenkového procesu, který se „nikdy“ nepozastavuje a probíhá v každém z nás. Každý se s vírou nějak vnitřně vyrovnává. Mně nesejde na tom, jestli výsledkem jeho vyrovnávání je to, že věří v boha ustanoveného někým dříve, prohlašuje se za nevěřícího a nebo jestli věří v boha svého, ustaveného na základě zkušeností a vjemů z okolí.
Podle mého poznání Bůh existuje coby společná část veškerých lidských myslí všech dob, a proto sice jednotlivce přesahuje, ale nemůže obsahovat více dobra (ani zla) než lidstvo souhrně. Neexistuje v toku času, tak jak ho pojímá dnešní věda, přesto se proměňuje v čase s lidstvem (osvětlím dále). Nám se může jevit, jakoby své proměny „znal“ dopředu a tedy věděl, jak se budeme jednotlivě vyvíjet od narození ke smrti, ale neřídí naše(,) životy. Ty si tvoříme sami, Bůh je „jen“ „zná“ dopředu.
Bůh se vyvíjí podle toho, kterak je lidmi poznáván. Ale není to vývoj probíhající v Bohově jsoucnosti, jde jenom o vývoj v našem společném poznávání Boha. A to je také jediná možnost, jak ho můžeme poznat dokonale a do všech podrobností, jednotlivě totiž můžeme obsáhnout jenom tu nevelkou, naši, část Boha, kterou jsme schopni procítit a rozumem přebrat.
Naše osobní pojímání Boha se rozvíjí. Čas od času projdeme jakousi branou poznání, kterou jsme si před jejím projitím nedokázali ani představit, nemůžeme nikdy předem odhadnout, jak bude po projití takovéto brány dále utvářeno naše pojetí Boha, protože tyto brány jsou jednostraně neprohlédnutelné. U těchto bran můžeme také rozeznat první z druhů zla ve víře, při němž pocítíme stud či výčitky za své předchozí činy, které jsme, ať už vědomě či nevědomě, spáchali v dobách změně předcházejících. Někdo se za sebeošklivější činy nestydí, protože nepoznal jejich zrůdnost, tedy dosud neprošel onou bránou poznání, procítění, ale také jí nikdy projít nemusí.
Čas a Bůh jsou dva lidské pojmy, které se, alespoň pro mě, mezi sebou neprolínají. V této oblasti Bůh přesahuje lidstvo, protože není svázán následností dějů, a není ovlivněn časem; jediné spojení Boha s časem je skryto v poznávání Boha lidmi, což se ho ovšem dotýká jen nepřímo. Přestože se v lidském poznání Bůh rozvíjí, on sám se tím nemění. Mění se jenom hloubka lidského poznání, které je složeno ze střípků, jež nám získali jednotlivci a i když s nimi nemusíme souhlasit, jde vždy o část poznání Boha, ke kterému směřujeme. Protože se Bůh nenachází v jednom úseku času, je v lidech vždypřítomný.
Pokud někdo nutí přijmout dalšího víru, tak jak ji poznal on sám, dopouští se tím dalšího druhu zla. A zároveň nucený se může (ne ve významu měl by) vzepřít a vykonat zločin, aby se onoho nucení zbavil (tím ovšem činí jen další zlo). Dokáži pochopit něčí nátlak na někoho, pokud se víry dotýká, jako přílišnou horlivost nebo přemíru nadšení, ale i když ho chápu, nemůžu ho(,) omluvit. Pro možné následníky naší víry musíme podat co nejlepší svědectví svého poznání, ale nikomu ho nesmíme násilně nutit!
A kvůli tomu, že považuji každé poznání Boha za přísně rovnoprávné k ostatním, zcela odmítám jakoukoli „Svatou válku“. Protože takovýmto hloupým způsobem přicházet o část našeho poznání je něco, s čím se naprosto nemohu ztotožnit.
Někdo může na moje předchozí tvrzení namítnout, že si náboženství mezi sebou někdy odporují. Ale já si myslím, že si většinou odporují pouze církve a to dosti často z čistě mocenských zájmů, a že věřící, kteří se nenechají strhnout církevním sobectvím, mají většinou na stejné problémy velmi podobné názory, i když je mají někdy od sebe navzájem časově posunuté. Tedy, že nezastávají stejný názor ve stejný čas. Protože se ve svém poznání ještě nepropracovali k takovému řešení, a jejich víra se dál rozvíjí s časem a s jejich životními zkušenostmi, s tím, jak poznávají svět, jak jsou zklámáváni v iluzích o světě a naopak jak se jim jejich přání plní. A pokud si přece jenom odporují, mělo by to vést k diskuzi o víře a ne k válce. Protože pokud někdo kvůli svému poznání víry zabíjí, tak tím zabíjí i svou víru, neboť zabíjením za prvé přestává být citlivým k božímu hlasu a za druhé tím ochuzuje vlastní prostor k diskuzi určený pro rozvoj svého poznání boha.
Posledním bodem jakékoli práce by mělo být soustředění předchozích myšlenek a tak tedy závěrem je shrnutí toho, co je v mém poznání smyslem existence samotné víry. Oním smyslem pro mne je to, že věřící lidé se mohou k svému bohu upínat, jako k souboru toho, co je na člověčenství dobrého. A mohou svou víru používat jako jakýsi zákoník toho, co by mělo a nebo nemělo být činěno.
reagujte prosim jakkoli jen nebuďte sprostí
Michal Špaček MDvanDEst@centrum.cz
|