K ústím tunelů jsme se dostali zeshora ze Zvonařky. Slízt ten svah bylo docela obtížný, a moh nás při tom kdokoliv vidět, ale jiná cesta nebyla. Když jsme se konečně dostali dolů, byli jsme celkem udejchaný, ale vypadalo to, že si nás nikdo nevšim, nikdo na nás nic nezavolal. Nakonec jsme si vybrali ten nejstarší tunel, přitiskli se k jeho pravý stěně a všichni jsme se automaticky podívali na Ondru. Čekali jsme, že vykročí do tmy tunelu jako první, ale on se k tomu moc neměl. „Běžte,“ vyzval nás, „budu vás jistit zezadu.“

Proti čemu nás bude jistit mi nebylo tak docela jasný, ale Tenisák nakonec pokrčil ramenama a vykročil. Za něj se zařadil Kašpar, třetí šel bratranec, pak já a za sebou jsem slyšel Ondrovi kroky. Ze začátku to šlo celkem dobře. Z ústí tunelu sem vcházelo dost světla a tak jsme viděli kam šlapeme. Na zemi bylo kamení, udusaná hlína a spousta odpadků, co lidi vyhazujou z oken jedoucího vlaku, sem tam byly nějaký střepy. Zdi tunelu byly porostlý mechem a celý jakoby mastný a ve vzduchu byl divnej nasládlej smrad. Šli jsme těsně u stěny a všichni jsme se jí instinktivně dotýkali pravou rukou. Po asi dvaceti metrech jsme došli k prvnímu bezpečnostnímu výklenku ve zdi a právě v tom místě světlo z ústí tunelu definitivně došlo a my jsme se ocitli v úplný tmě. Tenisák vepředu zastavil a ostatní taky, jak postupně naráželi na toho, kdo šel před ním.

„Jau! Co děláš, vole? Tenisáku, co se děje?“

„Není nic vidět, debile. Podejte mi tu baterku.“

Chvili se nic nedělo, až se nakonec vepředu rosvítilo světlo. Zdálo se mi nějaký slabý, ale v tý tmě posloužilo docela dobře. Tenisák jím objel nejdřív celou klenbu tunelu (vypadala docela impozantně) a pak ho namířil přímo před sebe.

„Tak pokračujem, jo?“ ujisťoval se. „Koukejte se pozorně na stěnu, kdyby tam byly nějaký dveře, nebo tak něco, aby jsme to nepřešli. A dávejte bacha, aby jste nešlápli na nějakou minu.“

Šli jsme asi pět minut a nikdo neřek ani slovo, krom občasnýho zanádávání, když někdo z nás zakop. Najednou se mi zdálo, že je tam větší průvan, jako kdyby se zved vítr, nebo tak něco. Po chvíli jsem odzadu uslyšel nějaký dunění a to už mi došlo, co to je.

„Vlak! Kluci, jede vlak!“ vykřik jsem.

Dál už jsem nemusel nic říkat. Všichni jsme se jako na povel rozběhli dopředu, pryč od blížícího se vlaku. Najednou mě napadlo, že jen chvíli předtím, než jsem ucítil ten průvan, jsme procházeli kolem jednoho výklenku ve zdi a to znamenalo, že ten před náma je dál, než ten za náma.

„Kluci, počkejte. Zastavte se. Musíme zpátky. Zpátky je to blíž.“

Nastal zmatek. Někdo se zastavil, někdo pokračoval dál. Zezadu do mě vrazil Ondra a oba jsme spadli na zem.

„Do prdele! Kurva. Utíkejte.“

Viděl jsem, jak se světlo Tenisákovi baterky vzdaluje. Blížící se vlak už byl docela jasně slyšet. Zved jsem se ze země a rozběh se za klukama, který nakonec pokračovali ve směru dopředu. Utíkal jsem prakticky v úplný tmě, ale nakonec jsem je doběh. K výklenku ve zdi jsme dorazili všichni společně. Hned jsme do něj zapadli a já ještě stih na Tenisáka křiknout, aby zhas baterku, aby jsme na sebe neupozornili strojvedoucího. Mačkali jsme se tam a zhluboka jsme oddechovali po tom běhu. Za pár vteřin se kolem nás prohnal vlak. Byl to strašnej rámus, nikdy bych nevěřil, že něco může vydávat takovej hluk. Nohama jsem cítil od země silný vibrace, který mi prostupovaly celým tělem. Zavřel jsem oči a přitisk si dlaně na uši. Schoulil jsem se tam úplně do kouta a přál jsem si, aby to už skončilo. Bylo to hrozný. Konečně byl vlak pryč a Tenisák zase rozsvítil baterku.

„Ty vole, to bylo hustý,“ oddech si a přejížděl světlem baterky po našich obličejích. Potom se začal smát. Ze začátku zněl ten smích docela divně a nepatřičně, ale pak se k němu přidal Vláďa s Kašparem a nakonec i já. Chvilku jsme se tam jak blbci smáli a potom mi něco došlo.

„Doprdele!“ vykřik jsem do toho jejich skřehotání, „kde je Ondra?“