Dlažební kostka vypravuje…

Chtěla bych se vám nejdříve představit.Jsem jednou z mnoha dlažebních kostek na Václavském náměstí.Jméno sice nemám,ale to mi nebrání vyprávět vám příběh který se stal už moc dávno v tehdy rádoby kouzelném čase Vánoc.

Abych působila věrohodně a kdyby si mě někdo chtěl případně najít, prozradím vám, že jsem pátá kostka v šesté řadě hned vedle sochy sv.Václava na koni.I přes to,že ležím na tak významném místě na mě dennodenně těžce došlapují boty cizinců,našinců,turistů i místních. Dříve se pod sv.Václavem nesrocovalo tolik lidí jako dnes.To byl,řeknu vám,pro nás dlažební kostky svatý klid.Teď si budu možná trochu protiřečit,protože musím ještě dodat,že na mě tento klid vůbec dobře nepůsobil.Mluvím o době Protektorátu Čechy a Morava,hrůzné době,která se podepsala i na mně,obyčejné dlažební kostce,páté v šesté řadě hned vedle svatého Václava.Ale abych se vrátila k příběhu, který jsme vám chtěla vyprávět…

Právě za doby nacistické tyranie bývalo náměstí Václavské o Vánocích tiché, atmosféru napjatou jako před bouřkou umocňovalo ještě hlídkující gestapo.Nikde nebylo vidět ani človíčka který by spěchal pro vánoční dárky.Pro nás tak známý shon se v téhle době prostě nekonal.

A přišel Štědrý večer.Ten nejočekávanější večer v celém roce,kdy každý věří v zázraky. Obloha byla tmavá,jakoby předvídala nějakou tragédii.Jen hvězdy zářily jako diamanty navlečené na dlouhém náhrdelníku tmy.Všude vládl tísnivý klid a já se modlila aby už byl den.Náhle se ponurá hladina tmy rozčeřila a před svatým Václavem se zjevila mladá žena. Nevypadala tak vyděšeně jako všichni,kteří porušili zákaz vycházení.Její obličej,ze kterého nejspíš starosti vyrvaly veškerý cit,ozařoval měsíc jako tvář smutné porcelánové panenky. žena se mlčky postavila před svatého Václava a začala k němu šeptem promlouvat: „Svatý Václave,patrone národa českého,copak ty to nevidíš?Stojíš tu na podstavci jako symbol svobody a hrdosti Čechů.Vždyť ty víš,že to trvá už moc dlouho na to,aby to bylo snesitelné. Národ český umírá.Tyrani nás už dostali. Kde jsou blaničtí rytíři, kteří mají zasáhnout, když nám, Čechům, je nejhůř? Ať už konečně udeří, bájní hrdinové! Nebo není ještě nejhůř? Nedokáži si představit, že by to mohlo být ještě horší!A proto oroduji za nás,Čechy, u tebe, vždyť ty jsi náš patron,zvedni své kopí a zažeň zpět německé hrůzovládce, než bude pozdě! Nedopusť, aby i poslední plamínek naděje krutě udusili, aby zmařili životy posledních Čechů, kteří skutečně česky smýšlí!“ zalykala se žena, která už nešeptala, ale křičela.Vtom jsem uslyšela hrkot blížejícího se auta a hlasy, nejspíše německých strážníků.Nic z toho však žena nevnímala a dál křičela: „Svatý Václave,ukonči ty roky strachu. Ty temné roky, které nás pohlcují. Zemi už jsme ztratili, nedovol, aby nám vzali i ty zbytky svobody, které nám ještě zůstaly!Pomoz nám!“ její zoufalý výkřik přerušil výstřel.Žena spadla bezvládně na zem, do čerstvého sněhu.A já v tu chvíli věděla, že s její krví odchází z těla i poslední zbytek naděje a víra v lepší zítřky. Zemřela nedlouho po výstřelu vyčerpaná, zklamaná, ale klidná. Nikdo na ni u štědrovečerního stolu nečekal, jinak by se do náruče smrti nemohla vrhnout s takovým ledovým klidem.

Na první svátek vánoční ji objevila skupinka mladíků. Postavili se nad ni a dlouho mlčeli. Možná tušili, proč zemřela,možná jen žasli nad tím, že zemřela tak mladá. Ale jsem si jistá, že odcházeli se stejným přesvědčením s jakým přicházela ona sem.

Čas plyne,doby se střídají,přicházejí nové a nové Vánoce. A já přemýšlím. Přemýšlím právě o tom svátečním večeru, kdy si mladá duše uvědomila, že je potřebná.Ale i když o tom přemýšlím sebevíc a docházím k různým věcem,jsem pořád jen pátou dlažební kostkou v šesté řadě hned vedle sochy svatého Václava.