žijeme tak, jako by všechno mělo přijít potom
myslím na svou vnučku jak za mnou běžela
říká „babika, babika“, nejdřív jsme mysleli
že paroduje tu reklamu na upečeného psíka Bobíka
sobota je den telefonátů, volám sestře
do její šílené práce
chlopa má v Irsku, když přijíždí, chová se jako pravý
ostravský uhlobaron, sestra mu krade eura
pro děti, pro vnoučata, na cigára, na dluhy na nájmu
a on, uhlobaron, neví, jestli je propil
s kumpány v hospodě „U Krtka“, taky jsem tam
se ségrou byla, vždycky se nalijeme pivem
až po okraj, a pak, ségra usíná, a já jí čtu básně
její postel je nejhrbolatější postel obluda
když za ním letěla, odprovázela jsem ji na letiště
brečela jsem jak lesba, aspoň tak na nás koukali
zapšklí cizinci, vrátila se z Irska
Irskem nepolíbená, říkala, že byla
v „DUBLINU“, takto, foneticky
kroky na chodbě, sousedka šmíruje
ptá se, jestli mi funguje automatický dveřní otvírač
říkám popravdě, že nevím, nikdo k nám nezvonívá
nikomu neotvírám, kdo chce, dostal klíče
v duchu žasnu, že největší drbna
tohle nemá v povědomí
usedavě se stydím v těch chvílích
kdy mě syn nemá rád
volám mamince, už jsem ji párkrát ve snu pohřbila
volám dcerám, líbám na dálku svá vnoučata
zvlášť to, které jsem ještě neviděla
a které se mi prý podobá, volám synovi
přesvědčuji ho, ať přivede domů pejska
že nemá kabátek ani šálu, venku je mráz
ženská je nejvíc pomalá
když jde se svými malými dětmi
sleduje šišky a co plave v loužích
a v co se proměňují keře
ženská je taky pomalá
když stárne. Někdy omdlívám
a bolí mě podbřišek, zakládám rody
zakládám si na sádlo
hulím jak na smrt odsouzená
k smrti umilovaná
a na tohle všechno
pomalu umírám
ještě musím zavolat....
|