Se Štěpou bratrem svým na lov jsem lípy se vydal -
měl jakous již vyhlídlou z dřívější návštěvy letní
a cesta nás vedla k ní lesem tak nádherně zimním
že srdce mé plesalo nemoha přestati jásat.
Vzal s sebou jsem batoh dva pytlíky sbalené do něj
na tučná dřívka jež chystali skáceti jsme se
v tom sněhovém háji a sekyrou kterou jsem nesl.
Pilu vzal zubatou bratr můj přes plecka svoje
nic nedbaje zubů ty ke strachu příčinou nejsou!
Tajně vše v les tak nesli jsme spolu jak pravím.
Sporé ty větévky v spícím tom kraji v zrak kladly
pohled na jíní od mrazu co po dnešní noci
tanulo bělostně skvící se ve sličný kraj zim.
Nehřálo slunce však světlo své prýštilo stále
do našich stínů až pod stopy bratra a mne
i do myslí temných od lebečních stěn a vlasů.
Než jsme kam došli v cíl stavili fotiti jsme se
sebe jak radostni hledíme v rozličný vůkol
Bratr můj překrásný Štěpán stál v každém tom snímku.
Ze stromu visící do půli nahý a v klestí
ostřeném pro jemné kreslení jíní se clonou
nízkou pro hloubku do filmu pak vepsané ostrosti.
Mnohokrát tištěna spoušť prstem mým cvakla pro něj.
Světla dost přišlo a Štěpán za skvělý to model
zván mnou byl pro jiskru v očích již nad tělem
chytal jsem a barvu kůže již do šedé
škály se městnala v přístroji výroby ruské
a na film citlivý poprvé takto až mnoho.
Světla žel ubylo a cíl tu planěl a zbýval
v myslích nám co hlavní nutný náš úkol dnes daný
Pod rouškou stmívání lépe jsme kradli se k stromu
jenž čekal nás samoten nehlídán myslivcem žádným.
Přírody dbalí a z rozmluv o lese vždy vzešlí
dobří a čestní co skauti teď dbali jsme tedy
na ducha jíní co v lese tom do kmenů proudil
a žádný strom my ne nadarmo káceti chtěli
přec šli k té lípě jsme ve dva co kmeny tam pne se -
Jeden kmen široký dlouho jak vous lesu rostl
na tváři pokryté tenkým a zatvrdlým prachem
připraven k stětí jak nad pěnou sněhu se tyčil
K mocnému kmeni z nás prýštila láska a mírná
ruka má ke kůře jeho se vztáhla bez zubů
hladila ústa v ní puklá i srostlá též bratr
hladil a viděl zas oka co časem tu rostla
Do úst však zuby jsme nechtěli nutit jí Úsměv
je mírnější tajný a temný bez záření kostí
však na mládí sluší se bílou vždy nositi trpce
tak zuby jsme vložili do úst a očí u země
vyrostlé dcerky či synka té lípy a vděk jí
u srdce chovali klidni že smrt je tu lékem
neb u stromu mocného dole je místo kde prázdnno
má býti opravdu prázdné...
...vraceli jsme se
po poli s batohem plným já bratr zas s kládami
na obou ramenou - mluvili spolu jsme o mnoha
zážitcích z jednoho léta kdy ve Švédském parku
za pólem se skauty pláněmi chodil ve výšce
tísíce metrů jsem nad mořem chladným tam dosti
a jako teď s bratrem cítil se tenkrát když bořil
jsem do bažin boty své jako teď do sněhu v poli
