1.
a vzpomínal jsem na město
na ozvěny kroků
v řádu dlažebních kostek
tváře domů
s výrazem dlouhověkosti
touhou po životě
i částečkami strachu
které mizí ve tmě
kdy všechno je cítit
zápach potu
zápach našich vlastních životů
nesmělé doteky nohou
první setkávání s útrobami ulic
zpomaleným dechem
i éterickou vůní
která láká
2.
a přitom si nemyslím
že by to někdo mohl myslet opravdu vážně
dny uplývaly neznámo kam
stačila chvilka nepozornosti
a stébla trávy se napřímila chladem
který sem nanesla rychlými tahy štětce
nečekána
nepozvána
přicházela mezi našimi pohledy
zatím příliš mladá a hrdá aby pospíchala
zasekla ostré drápy
do měkkého nebe
/ noc /
chvíli vyčkávala a jen z povzdálí sledovala město houpající se v rytmu pouličních lamp. rytmu, v kterém se převaloval kouř cigaret, chuť alkoholu i zápach zbytků, které tu ve své roztržitosti zapomněl den.
pořád se něco děje. na rohu ulice stála žena a někdo se svíjel ve zběsilém tanci kostek než dopadl k zemi. a jiný se tomu nepřestal smát. jen kočka vzhlížela k noci s respektem a opatrně našlapovala po rozpáleném asfaltu. asi přemýšlela nad svými životy. a všude bylo slyšet slova. noc je neznala jmény a ani si je nemohla pamatovat…
scházeli jsme spolu ulicemi
ve víru tramvají
po paměti
po pachu našich těl
v dešti
který se převaloval mezi světly
obracel všechno naruby
a všichni utíkali pryč
do svých děr
vykonat potřebu
schovat se a zavřít za sebou
i my to znali
a přesto chtěli trpět stejnou touhou
prolomit nesnesitelnou lehkost začátku
zapomenout jména rodičů
svá vlastní jména
přiživit egoistickou vůli
a spadnout tam
co ještě není život
aby to dopadlo jako vždycky
když podupaný práh křičí hladem
a trhliny prahnou po vodě
3.
a přesto z nás nedostali vůbec nic
ani otrhané děti
ani bláznivé sny
ona byla zase pokousaná horlivou touhou
mým blázněním
když jsme seděli u okna
mezi záclonami
jen tak
ve večerním tichu
kdy stačí zkřivit zrcadlo
a propadnout se do imaginace
do křehké
vratké půdy
v které klíčí cit
a tenká křivka vzdouvá se nám v náruči
spojena životem
jak ohromná vlna strhává s sebou
do neznáma
4.
byli jsme u toho
u počátku něčeho nového
tajemného
co neustále dráždí buňky
vedl jsem ji domů a ona se pořád ptala: „ proč ?“
a přitom jsme oba věděli že se tomu nedá bránit
důmyslný mechanismus vždycky schvátí tělo
zbytečnými gesty
myšlenky se houpou v horečkách
přesahují rámec porozumění
a každodenní rutina se stává hrůzou
zkuste vyslovit ž-i-v-o-t
La vie, Life, Das Leben to opravdu nepochopí !
neměli jsme strach
ale tohle nám nic neříkalo
|