Bajka: Není všechno zlato, co se třpytí

V jedné stáji, kousíček od lesa, žil překrásný výstavní koník se zlatou srstí a stříbrolesklou hřívou. Koník byl nejen krásný a bohatý, ale i namyšlený.

Myslel si, že má vše. Přece jen ale cítil, že mu něco schází. Byli to kamarádi, přátelé se kterými by si mohl hrát nebo jen popovídat. Jelikož byl nafoukaný a pyšný, tak si to neuvědomoval.

Jednoho krásného dne se koník vydal na nedalekou louku.

Na louce se pásla strakatá kráva se žlutým zvoncem na krku. Když ji koník spatřil, pomyslel si: Jak se jen takové neupravené a ohavné zvíře může procházet po mé oblíbené louce? Zelené louce s mnoha barevnými květy!

Koník přistoupil ke krávě se zvoncem.

Kráva nic.

Koník hrdě prohodil svou jemnou hřívou.

„Ahoj“ řekla kráva.

To koníka urazilo. Hrdě zvedl hlavu k bleděmodrému nebi posetému mnoha bílými polštářky.

„Víš ty vůbec, kdo já jsem?“

„Koník“ odpověděla klidně kráva a dále se pásla

Tak tohle už koníka opravdu naštvalo.

„Jak mne může urážet a zesměšňovat někdo tak ohavného vzhledu.  A navíc jsi na mne drzá! Pche!“

Kráva sklonila hlavu ještě níž. Na tvářích se jí objevily rudé flíčky studu. uvědomovala si, že není tak krásná jako koník.

Ten ještě chvíli cosi krávě vyčítal, až to nevydržela a prohlásila:

„Myslíš-li, že jsi lepší než já,  pozveme ostatní zvířátka, aby náš spor rozhodli.“

Zpráva o hádce mezi zlatým koníkem a strakatou krávou se po lese roznesla jako blesk.

Druhý den v určenou hodinu všichni netrpělivě vyčkávali na zahájení. Všichni? Kdepak!

„Koník ještě nedorazil“ oznámila veverka, která se ujala úvodní řeči.

Když konečně dorazil i koník s čerstvě načesanou plápolající hřívou, mohlo se začít.

„Tak nám řekněte, proč si myslíte, že jeden je lepší než druhý“ pravila stará sova s velkými kulatými brýlemi.

To se ví, že se koník začal hned vychloubat. Jak je krásný, chytrý, bohatý...

„A také sobecký“ dodala sova.

„Teď ty kávo, řekni nám něco o sobě.“

„Vím, že nejsem moc krásná.“ začala tiše a smutně kráva

„Nemám zlatou srst a stříbrnou hřívu jako koník. Nejsem tak chytrá jako sova. Ani mrštná jako veverka. Ale přesto všechno jsem člověku nejužitečnější.“

Mezi zvířátky to zašumělo.

„Jen klid přátelé“ snažila se sova uklidnit hlučný dav.

„Nechte ji domluvit!“

„Každý den se pasu na louce. Poté dám svému pánovi tolik mléka, aby z toho mohl vyrobit chutné sýry...“

Dál už kráva nemusela nic říkat. Mezi zvířátky vypukl ohromný potlesk.

„Ať žije kráva!“

A koník? Uvědomil si, že nemá žádné přátele a se svěšenou hlavou odešel domů.

Však ne nadarmo se říká: NENÍ VŠECHNO ZLATO CO SE TŘPYTÍ!