Filip lže, když říká že mu něco dlužím

/ještě jednou k randeti Ewonna a Slévárny/

přiznávám, stejně jako to učinil Jiří Trávníček v rozhovoru pro Totem, že vlastně nevím, co je to poezie. kdo si troufá dneska tvrdit, že to ví, je myšlenkové nedochůdče – nebo to "nemyslí upřímně". mohlo to být ještě jasné autorovi středoškolské učebnice literatury ve čtyřicátých letech, ale i on už nejspíš vědomě a z důvodů pedagogických zjednodušoval. protože od nástupu moderny přestalo být jasné, co je a co není nejen básnictví, ale umění vůbec.

nevím, co je poezie, nevím, co je básnictví – kterýmžto termínem označovali pražští strukturalisté krásnou literaturu vůbec. krásná literatura – dobře víme, že zrovna krásná být nemusí, Charles Bukowski ve svých knížkách chlastá, hulí, zvrací, jezdí na nudná čtení po univerzitách, píchá děvky velkých řití – –

střízlivá angličtina se nesnaží pomáhat si básnickými přívlastky, literaturu dělí na fiction a non-fiction. tyhle termíny dobře připomínají, že by byl šeredný omyl ztotožňovat svět zachycený beletrií, fikční svět s naším světem. když to řeknu takhle, všichni byste přísahali, že nesmýšlíte jinak. jenže – ruku na srdce – opravdu nikdy nezkoušíte ztotožnit Hanka Chinaskiho s Charlesem Bukowskim?

zejména dějové literární žánry a útvary totiž – aby nám usnadnily účastnit se hry na kdyby, vstoupit do svého fikčního světa – používají triky, které ve čtenáři navozují a posilují pocit totožnosti vymyšleného světa s jeho, čtenářovým světem. oblíbeným trikem je třeba „nalézt rukopis“ – to jsem nenapsal já, to jsem našel na půdě a je to deník... nebo „zaznamenat vyprávění“; samozřejmě, že pomáhají časové údaje – bylo to 17. října v 16. hodin večer... ale jsou i triky gramatické: vzdálenost světa knihy a světa našeho zdánlivě značně zmenšuje šikovně použitá ich-forma. a další a další –

ale abych se dostal k jádru. Felipe na jednom zdejším fóru off-topic prohlásil, že mu dlužím nějaké desítky bodů a nějaká doporučení za to, jak osvětlil rozdíl mezi pomluvou a satirou (za pomluvu ve svém rozkladu považuje text chystám se na rande s Ewonnem od nicku Slévárna Hulín; jak se později ukázalo, nick Slévárna Hulín je dílem nicku EmmetRay). co se tohoto drzého tvrzení o mém dlužnictví týče, jsou dvě možnosti:

–        je to básnická nadsázka, kterou autor jednak upozorňuje publikum, že napsal text a jednak naznačuje, že se mu to povedlo opravdu slušně; obratně přitom avizuje téma atd.

–        je to sprostá pomluva

nemusí tedy nadsázka vždy sloužit jenom satiře. jak ale Felipe správně píše, žádná satira se neobejde bez nadsázky. a pokud v textu není nadsázka rozpoznána, je třeba se ptát, zda je nedostatečný čtenář, nebo autor. (varianta a se zvažuje až zpětně, poté co je čtenář upozorněn, že jiný čtenář v textu nadsázku zřetelně vidí, o to pečlivěji by se pak o ní a o textu vůbec mělo bádat).

kromě pochvaly je ale dobře Felipovu textu jednu věc důrazně vytknout. a to věc nikoli nepodstatnou, naopak, věc jadernou: mluvě o Swiftově Gulliverovi, ukázce satiry par exellance, říká Felipe toto: „Satirik nejprve útočí na tehdy oblíbený žánr námořnických báchorek označovaných za pravdivé příběhy a plní stránky nesmyslným výčtem existujících i neexistujících lodních součástek stejně jako tehdejší brakoví autoři.“ jak satirik útočí na tehdy oblíbený žánr? ne jinak, než věrnou jeho nápodobou – a zakomponováním nepatřičných, ba nesmyslných detailů, lodních součástek se znaménkem minus.

víte, je snadné vyčíst patnáctiřádkové básni, že není sonetem. otázkou je, kdo sakra řekl, že je to sonet. nemám náladu procházet všechny diskuse k dílku Slévárny Hulín, abych zjistil, kde se vzalo slovo satira, nehraje totiž roli, použil-li ho autor, osoba víceméně nezávislá nebo třeba Felipe.

literární útok, který nesměřuje primárně proti konkrétní osobě, lidskému typu atd., ale proti jinému konkrétnímu textu, případně proti skupině textů, stylu, žánru apod. se jmenuje parodie. jak už jsem naznačil výše, je vystavěn ze stejných stavebních kamenů, jako dílo, žánr atd. parodované, ale je soustavně více či méně nápadně rozrušován subverzivními nepatřičnostmi, stavebními kameny se znaménkem minus.

když říkám, že parodie je útok, který primárně neútočí na konkrétní osobu atd., měl bych pro poctivost dodat a nezakrývat, že i tuto funkci parodie mívá. Sultán a Tyrl, lízající si na zápraží kulky, jsou samozřejmě i útokem na samotnou Boženu, na stávající establishment, který udělal z babičky povinnou četbu atd. primárně ale asi sloužili především k (pouhému) pobavení, které plynulo ze spojení klasického textu s nízkou prasečinou. oblíbené seru, nerušte mě je útokem nejen na samotnou oficiální píseň, ale i na soudruhy, kteří ji zřejmě z lásky k té mohutné melodii nutili zpívat i ty, kteří neměli hudební sluch.

pomluvený Ewonne je můj oblíbený totemí „realistický básník“. stavebními kameny jeho básniček jsou blondýny, alespoň maličký příběh, přímočará drsoňova ich-mluva, ostrá slova, nepochopitelné dělení na různě dlouhé verše :) a další a další prvky. jedním z motivů, který všechny jeho texty navzájem usouvstažňuje a stává se značkou Ewonnova stylu (a jak Ewonne sám řekl jeho značkou vůbec), je ovšem také – Ewonne! tenhle Ewonne v básničkách je ovšem hovno skutečný. je to literární postava. autor samozřejmě používá mnoha triků, aby nám vsugeroval totožnost fikčního světa svých básní s naším světem. jedním z takových triků, jedním z těch nejúčinnějších, je jmenovat se stejně jako hlavní hrdina a nechat hrdinu promlouvat v první osobě;

lidé, bděte! literární fučíkové jsou vždycky někdo jiný (a někde jinde) než fučíkové skuteční.

nuže, nehodlám řešit teoretický spor o to, jestli je parodie subžánrem satiry, jestli je žánrem samostatným, jak často spolu líhají apod. domnívám se, že Slévárna Hulín zdařile parodovala Ewonnův styl, skládajíc svůj text ze stejných prvků jako skládá své texty Ewonne. před některé z nich samozřejmě vrazila minus, konkrétně – učinila z chlapáka a milce blondýnek Ewonna homokládu. to je zcela v intencích parodického textu. a pro mě to bylo snadno čitelné a v richtiku.

ale nepřekvapuje mě, že se zas a zase najdou lidé, kteří si neuvědomují virtuálnost beletrie případně uměleckých zobrazení obecně, oblíbené je citovat historku, kterak byl ve středověku ukamenován herec představující Jidáše – zkrátka to byl Jidáš. a chápu, že ouvej, která má jistě blízko k přírodě, archetypům a těmhle cajkům, to tak třeba bere; jak už jsem povídal – texty nicku Ewonne jsou z veliké části postavené na literárních fíglech, které zakrývají rozdíl mezi skutečným a vymyšleným světem, mezi živým člověkem a fikcí. a stejně tak – samozřejmě, vždyť stavěl z téhož materiálu – zakrývá ten rozdíl text Slévárny Hulín.

věřím tomu, že někdo mohl nadsázku v textu Slévárny Hulín přejít, neuvědomit si ji. je pro mě ale těžké pochopit, že je někdo ochoten přecházet ji i nadále. jenže – ono mi bylo těžké vůbec pochopit, že si všichni nemyslí – tak jako já – že se v literárním díle smí cokoli. úplně všechno.

v tomhle kontextu si dovolím poznamenat, že např. nick Kvičislava Doudová, znám jen skrze jeho metalovou poezii, kdo je opravdu autor těch slov, to nevím.

doufám, že aspoň někdo si se mnou troufne na odvážnou (nikoli ale novou) myšlenku, že Kvičislava Doudová sama musí mít svého autora. že je stylizovanou postavou, která neexistuje nikde jinde než ve svých textech a promluvách. že je stejně virtuální jako kterákoli literární postava.

tak i Felipe, Slévárna... (mimochodem – všiml jsem si toho jenom já, nakolik se povýšencká dikce Slévárny blížila dikci Felipově?)

tak i EmmetRay, Ewonne, g morr

a ty taky!

PS:

připojuju link na místo, kde dvakrát najdete Filipovu odpověď: http://www.totem.cz/goa1.php?C57=79

PPS:

Filip už to máznul, jádrem ovšem bylo, že "g-morr je impotentní kripl", který velikému Filipovi "nestoji ani za diakritiku";

PPS:

Filip s tím sice trochu hýbe, ale po období mazání a znovupublikování už to sedí nějakou dobu, takže doplním linky, kdyby to někoho zajímalo. A kdyby je někdo shledal neplatnýma, může mi zkusit dát vědět.

Satira a pomluva I

Satira a pomluva II

Satira a pomluva III

Nevím, nakolik v nich Filip dělal nějaké úpravy, mám pocit, že jo – ale ruku do ohně bych za to zvlášť nedával. Hm... když už se hlásí "reedice", bylo by asi fér napsat, jestli došlo k nějakým změnám v textu... Každopádně nyní není poznat, že byly reakcí na nějaký konkrétní případ. Tedy na parodii Ewonnova štýlu Slévárnou Hulín. V jedný pitomý básničce. A ono je to asi důležitý. Ale to už je na vás, čím a jak si posurfujete, odkazy tu jsou, snad tu vydrží i to, co je za nima.

Jinak – příště už takovou slátaninu psát nebudu, hinil jsem příliš mnoho zajíců. Jenom zopakuju jedno, to nejdůležitější: parodování může odnést kterákoli postava parodovaného, tak už to chodí. Udělat hlavní postavu, která se bude jmenovat stejně jako já – to už je pořádný risk, protože v parodii (a nejen v ní) se vlastnosti hrdiny můžou setsakra změnit. A pak by mne mohlo mrzet, že se hrdina jemnoval stejně jako já. A myslet si, že hrdina jsem já... to je přístup docela nerozumný i z jiných důvodů.

O tom, že nicky zde, postavy, které – alespoň pro mne – neexistují jinak než v jazyce a na monitoru, o tom, že je považuju za stejně virtuální jako hrdiny kterékoli knížky... o tom někdy napíšu, třeba ještě. Ale chápu, že to leckdo uvidí jinak. Když k vám někdo přijde a řekne já jsem Kvičislava Doudová... řeknete si, že to s tou virtualitou může být všelijak.