Motto: 1) Nasraná kytara dokáže neuvěřitelný věci
2) Některý náboženství mají neuvěřitelně nestabilní symboly
V jednom menším městečku poblíž jednoho většího města žilo spokojeně asi 6378,9 obyvatel a jeden pankáč. Vypadal jako každý jiný příznivce tohoto hnutí, měl na hlavě zelené číro, že slepice před ním padaly na zem a smilně roztahovaly nožky, věčně vysmátý obličej mu zdobily kousky železa a nějaké jizvy, měl kanady, vyhulený a vychlastaný mozek a věčný hlad. Nosil obnošené oblečení, flákal se po koncertech a měl kytaru. Svoji milovanou kytaru. Miloval ji nadevše, dokonce víc, než vlastní matku (kterážto synáčkovy projevy lásky pocítila párkrát i na vlastní kůži, to když ho kárala za vydávání zvuků, které podle ní mohl vydávat jen zvracející orangutan nebo onanující Gottzila). Hrál na ni Sex Pistols, Exploited i Visací zámek od rána do večera a večer zase, nevynechával ani soboty, v neděli dopoledne nechodil dokonce ani do kostela, jen hrál a hrál, ať byly vánoce nebo září, ať byl doma nebo mimo. Krachující manželské páry by se měly vysrat na drahé manželské poradce a vzít si příklad z této pohádkově čisté lásky.
***
Jedno ne příliš prosluněné nedělní odpoledne (bylo to zrovna 1. května) seděl pankáč na lavičce před místním kinem, pokuřoval dýmku a loudil tóny ze svého nástroje. Prostě panková idylka. Zrovna dohrál Paradise City a chystal se na Anarchy in the UK, když spatřil bandu dvou skinheadů (ano, vážení přátelé, i takové existence občas zneuctily město svou přítomností) jak si to k němu hasí, až po celém náměstí zní dupot jejich těžkých botek, jež už viděly vnitřnosti nejednoho chudáka.
„Co tady děláš, feťáku?“, řekl jeden z nich.
„Já nejsem feťák“, odpovědel pankáč a trochu se usmál. Skin napravo měl totiž strašně legrační nos, tak trochu jak malinkatou červenou okurčičku.
„Čemu se směješ, negře?“, řekl skin napravo.
„Já nejsem negr“, na to pankáč.
„Ty mi nebudeš říkat, kdo tady je nebo není negr, ty špíno levičácká smradlavá!“
„Jo, jasně, máš pravdu, to si dovolil moc, vocas jeden sjetej zasranej!“, řekl ten nalevo a oba společně se vrhli na pankáče. Ten větší ho kopal kanadou do břicha a ten menší mu rozbíjel kytaru o hlavu (vlastně spíš hlavu o kytaru?).
Za chvíli bylo po všem. Číro (a obnošené hadry) už nebylo zelené, ale červené a tvořilo jeden celek s kytarou.
Skinheadi se nenápadně vytratili ze scény a kolem těla, které jevilo spíš známky smrti než života, se začal srocovat dav.
„Myslim, že je tuhej“, řekl občan, který trpěl neléčeným komplexem méněcennosti způsobeným jeho sociálním postavením a tak aspoň teď chtěl být ten nejdůležitější.
„Možná ne“, oponovalo nějaké evidentně nadržené individuum, „někdo by měl zkusit umělý dejchání. Možná, že bych to zmáknul. Viděl sem to jednou v bedně, dělala to tam taková ta kozatá herečka v oranžovejch plavkách. Ten chlápek už vypadal docela tuhej, ale když...“
„Zavři klapačku, viš o tom absolutní hovno. Povidam, je tuhej“.
„Áááahýýjéjejejééééj!“ řekla nějaká mentálně postižená důchodkyně, když se konečně za pomoci dobře mířených ran berlí na citlivá místa spoluobčanů dostala dopředu. Na svou zvědavost ovšem doplatila, protože sotva zjistila, co je vepředu za zajímavost, tak dostala infarkt.
„Pusťte mě, já jsem fune...totiž doktor.“ Davem se začala prodírat nevysoká hubená postava. Muž na první pohled připomínal skoro všechno, cvičenou krysou počínaje a krotitelem běsů konče, jen doktora ne. Občané však byli rádi, že se našel někdo, kdo si bude tím svinstvem špinit ruce a tak ho nechali dělat, co uzná za vhodné.
Doktor-funebrák poklekl k tělu a zkušeným pohybem zjistil, že puls je nezjistitelný. Dalším, ještě zkušenějším pohybem stáhl z již chladnoucí ruky značkové digitálky vyrobené v zemi, kde jídlo je synonymem pro rýži a dal si je co nejnenápadněji do kapsy.
„Ano, je mrtvý. Naložte ho ke mně do auta. Ale opatrně, ať mi to vevnitř nezasviníte. Zrovna včera jsem to tam drhnul po nějakém špatně naloženém bezdomovci.“
Tělo bylo naloženo, o krvavé kaluže na chodníku se začaly starat různé k tomu uzpůsobené orgány a kupící se mraky na obloze jim slibovaly brzkou pomoc ve formě dlouhotrvajícího deště; vzrušení opadlo a lid se začal pomalu rozcházet do svých domovů s pocitem, že tato neděle stála aspoň trochu za to.
***
„Čus vole, jsem tu správně v nebi?“
„Né tak úplně, dcero moje, o dalším osudu tvojí duše se teprve rozhodne. Nejprve musíme seznat množství tvých hříchů na onom světě, z kterého k nám přicházíš. Neb věz, že každá duše musí nést část viny… “
„No jó, můžu si dát aspoň cígo, než to zjistíš?“
„Ó, to zde zakázáno není, leč neznám duše bez těla, která by kouřit uměla… Začnu načítat tvá osobní data. Z těch potom zjistíme nebeskou statistickou metodou množství tvé viny. Aj, však vidím a cítím, žes poskytla útočiště lidské duši!“
„Jo, byl to chudák, rozšlapali ho nějaký fašisti. Vole bylo to fakt hustý…“
„Pak tedy není třeba dalšího zkoumání, neb tvá duše vykoupila poměrnou část viny a nyní může jít do nebe. Hlas se u třetích dveří vpravo v osmém poschodí, dcero. Tam tě poučí o nebeské záruční lhůtě.“
„Cože? Záruka na nebe? To si ze mě děláš prdel, né?“
„No, každý může využít osmiměsíční záruční lhůtu na odchod do ráje. Pokud v této době nenastoupí, již nikdy mu nebudou brány nebeské otevřeny. Mnoho duší se však tohoto práva vzdá, neboť chtějí být už co nejdřív v ráji.“
„Takže můžu bejt ještě vosum měsíců na zemi, jo? Ty krávo, tak to je dobrý, tak to bych mohla jít a nakopat koule těm parchantům…Jo, to by bylo docela suprový.“
„Je to jen tvé rozhodnutí, dcero. Nezapomeň však, že po uplynutí nebeské záruční lhůty se již nikdy nebude moci tvá duše vrátit do nebe.“
„Buď klidnej, budu tady za pár dní. Ještě něco; kudy se de na zem?“
***
Dveře od pracovny se za přispění mohutného kopance rozletěly a dva asistenti vnesli dovnitř nosítka s něčím pekelně krvavým (představte si steak velikosti lidského těla, ze kterého čouhá kytara).
„Položte ho tady, opatrně“, řekl doktor-funebrák a chvatně sklízel z pitevního stolu zbytky oběda.
„Dobře, dobře, můžete jít. Až skončím, dám vám vědět...Tak, konečně sám, do díla se dám...“, zanotoval doktor-funebrák. Nebyl větší důvod k radosti, než čerstvý materiál k pitvání.
Zhruba po třech hodinách práce se mu konečně podařilo oddělit kytaru od zbytku těla. Protáhl se, stáhl si rukavice, sedl si na židličku a unaveně, leč šťastně si prohlížel své dílo. Na chvíli zavřel oči a jako vždycky si představoval svůj vysněný svět (nic pro vás, vážení čtenáři, věřte mi). A jelikož ho pitvání opravdu hodně unavilo, tak usnul.
Netušil, jak dlouho spal, ale když znovu otevřel oči, byla už noc. Pár měsíčních paprsků svítilo na to, co zbylo z pankáče a jeho kytary. V místnosti vládlo hrobové ticho. Doktor-funebrák vstal a pomalu přistoupil ke stolu. Mrtvý pankáč, mrtvá kytara, hrobové ticho, světlo úplňku...
„Nazdar“, řeklo najednou něco do toho hrobového ticha.
Doktora-funebráka hned tak něco nerozházelo (obzvláště ve věcech ze záhrobí byl opravdu dost odolný) a proto odpověděl:
„Ahoj, ty budeš asi nějaký duch, že?“
„Jo. Ty nejseš z duchů posranej?“
„Ne.“
„Hmmm…“
Hrobové ticho se na okamžik změnilo v chvilku trapného mlčení.
„Proč mám takový pocit, že duch osoby mužského pohlaví by měl mluvit mužským hlasem?“
„A proč mám takovej pocit, že nejsem duch vosoby mužskýho pohlaví?“
„No, napadlo mě, že jsi duch toho na stole…Nějak tady nevidím jinou mrtvolu.“
„Asi by mě to taky napadlo, bejt tebou. Jenže je to trochu jinak.“
„Tak čí duch teda jsi?“
„To nevíš, že i kytary maj duše? Teda ne vůbec, jen ty, do kterejch jsou jejich majitelé fakt festovně zamilovaný. Prostě když dá někdo do hraní svoji duši, tak vona tam někdy zůstane a stane se duší toho nástroje…“
„Takže vlastně jsi jeho duch v podobě kytary, je to tak?“
„No, spíš duch kytary v podobě jeho duše, protože ji tam přemístil a jeho tělo už nemá duši.“
„Aha…nenapadlo mě, že mužský duch jde přetransformovat do ženského. Nebo to je spíš něco jako splynutí? Schizofrenie? Doktor Jackyl a pan Hyde v jednom?“
„Vole, co já vím? Prostě von je teď já.“
„Takže si nemyslíš, že ty jsi on, ale že on je ty? Vždyť ta kytara byla tvoje…hmmm…tělo, řekněme, a on se ti tam nastěhoval …“
„No a, mně to nevadí. Proč by se ke mně nemohl nastěhovat?“
„Většina lidí by asi…“
„A já sem snad člověk? Mně je kurva jedno, kdo je v mým těle, kytary nejsou tak sobecký jak lidi!“
„No tak promiň, jen mi to prostě přijde takové divné, že se mužský duch nastěhuje do kytary-ženy. A to ani nemáš problémy se sexuální orientací? A jakto, že když jsi teďka on, tak pořád mluvíš v ženském rodě…?“
„Proč to všechno řešíš? Doprdele, začal mě z těch tvejch řečí bolet hmatník.“
„…a proč tě nevidím?“
„Tak se vole podívej na tu kytaru. To snad chceš, aby ti po baráku lítala taková hnusná krvavá ludra?“
„Hmmm…no jo. A co tady vlastně chceš?“
„No co asi, zkus trochu přemejšlet…“
„Co já vím, nemám s tím zas až tak moc zkušeností. Nepotkávám duchy každý den…“
„Ale vypadáš na to.“
„Akorát jsem se nelekl, to je všechno. Jsem na smrt jiných celkem zvyklý a její projevy beru hodně s rezervou.“
„Tak to teda vidím, normálního člověka by sotva napadlo ptát se na takovej soubor nesmyslů…“
„Ale pořád nevím, proč tady vlastně jsi.“
„No přece pomstít se, ne? Napadá tě nějakej rozumnější důvod?“
„Ne, nenapadá“
„Tak vidíš...“
„To chceš jako zabít ty, kdo tě rozbili?“
„No, spíš rozbít ty, kdo mě zabili. Přece ty zmrdy nenechám jen tak běhat ulicema a páchat další sviňárny.“
„A jak to chceš udělat?“
„Vlastně mi budeš muset trochu píchnout, v tomhle stavu to asi nezvládnu. Doufám, že tu někde máš dost klihu a nějakej lak…“
***
Byl hodně pozdní večer, první máj. Ptáci ve větvích stromů a keřů konečně přestali obtěžovat slušné občany svým povykováním, bezdomovci zalezli do svých děr a na tmavé obloze se skrze stále hustěji se kupící mraky občas blbě zašklebil úplněk. Jeho světlo, ač nerado a sporadicky, pronikalo i do pracovny doktora-funebráka a osvětlovalo pitevní (nebo jídelní, jak kdy) stůl, na kterém byly ještě vidět fleky od krve a zbytky obvazů, dále pár třísek a nějaká plechovka (asi od klihu – pozn. Autora).
A osvětlovalo taky příborník (rozuměj skříňku na chirurgické nástroje) a lůžko pro nemocné. Nemocní ovšem, měli-li na to dostatek sil a končetin, odsud většinou velmi rychle prchali, takže jej nejčastěji používal doktor-funebrák. Přesto to bylo lůžko jako každé druhé, snad jen ta zafačovaná kytara ležící pod peřinou by mohla slabší povahy poněkud udivit. Jinak v pracovně nebylo vůbec nic neobvyklého. No dobře, možná to torzo pankáčova těla pohozené v rohu u dveří… Ale to už bylo opravdu všechno...
Kolem půlnoci úplněk zmizel nadobro, jsa zcela zakryt nízkou oblačností, a spustil se déšť.
***
Pršet nepřestalo ani v pondělí, ani v úterý odpoledne, kdy se většina uvědoměle pracujících občanů vracela ze své roboty k drahým (nebo levným, jak kdo) polovičkám, potomkům a televizím a tak a obchody měly těsně před zavřením.
Nad dveřmi zastavárny zacinkal zvonek a dovnitř vešel nějaký muž. Měl mokrý kabát a tvářil se, jakoby střecha nad hlavou a otevřená zastavárna bylo to největší štěstí, které ho za posledních devatenáct let postihlo.
„Dobrý den, teda, to mám ale kliku, že aspoň někdo má ještě otevřený. A navíc ještě to zasraný počasí…“
„Hmm…no jo.“
„Víte, můj syn má dneska narozeniny, je mu čtrnáct…“
‚Doprdele‘, pomyslel si majitel zastavárny, ‚teď se mi tu snad ten kretén začne vykecávat o svým synovi, tak na to mám fakt dneska náladu…’
„…a tak jsem si řek, že mu koupím kytaru. Ať se taky něco pořádnýho naučí, vždyť v jednom kuse dřepí doma u televize. Nechápu, jak z takový mládeže může něco hodnotnýho vyrůst. Maj v hlavě jen samý násilí a vůbec, žijí v úplně nereálným světě a když je někdo slušně poprosí, aby třeba vynesli odpadkovej koš, tak vám odpoví nějakou přiblblou větou z akčního seriálu. V lepším případě. V tom horším vás rovnou pošlou do prdele i s odpadkama…“
„Jo, máte recht“, majitel zastavárny projevil přesně tolik zájmu, kolik bylo nezbytně nutné, ani o trochu víc. „Zrovna dneska dopoledne mi tuhletu přinesl nějakej doktor, nebo co to bylo zač. Moc nová sice není, ale je v pořádku a stojí jen osm stovek. Českej výrobek, tříčtvrteční, lak jako novej…myslím, že vašemu synovi bude stačit.“
„No, víte, já se v tom nějak extra nevyznám. Ale nevypadá špatně. Chtěl jsem mu původně koupit novou, ale když jsem viděl, co udělal s úplně novým kolem, který jsem mu koupil předloni…Představte si to, ten malej blbeček s ním vjel přímo pod kola nějakýmu náklaďáku. Přežil to sice, ale kolo bylo úplně sešrotovaný. A to nebyl jedinej případ. Kvůli takovejm prostě nemá vůbec cenu utrácet peníze za nový věci. Oni si jich vůbec neváží, je jim jedno, kolik co stojí, protože na to nemusí dřít jako jejich rodiče. Já fakt nevím, co může vyrůst z těchto bezcharakterních ignorantů jinýho, než lůza a povaleči.“
„Hmm…no jo. Tak berete ji teda? Jinou tady momentálně nemám, takže jestli mu fakt chcete dát kytaru, tak…“
„Ukažte, já se na ni podívám.“
Muž v mokrém kabátě si mlčky prohlížel nástroj a majitel zastavárny jenom čekal, až řekne své ano, zaplatí a odejde. Chvíli to sice trvalo, neboť zákazník se marně pokoušel vzbudit dojem, že alespoň trochu ví, o co jde, ale nakonec se tak stalo.
***
Byl pozdní večer, první listopad, celkem tma a zima jako ve sklínce Ice tea. Nechutně vlezlý vítr hnal po ztichlé ulici spousty ševelícího spadaného listí (a taky nějaké odpadky a zatoulané kočky) a hýbal haluzemi stromů, vytvářejíce tak na zdech domů groteskní poskakující stíny. Tou dobou a tou ulicí se vracel z večerního kurzu hry na kytaru asi patnáctiletý chlapec. Kytara ve futrálu na jeho zádech si povzdechla:
„Achjo, já se na to vyseru. Todlencto už je šestej měsíc co tady trčím a ty parchanty pořád ne a ne najít. Už mě to vážně sere.“
„Co to zase říkáš? Hele, kolikrát jsem ti říkal, abys venku nemluvila. Co kdyby si toho někdo všiml…“ Kluk se zdál být zvyklý na zvukové projevy jeho kytary. Asi by vám po půl roce taky přestalo připadat divné, že na vás mluví váš hudební nástroj.
„No a, stejně tady nikdo vůbec není.“
„Jo, tos říkala i když tě slyšela sousedka. Fakt si myslela, že mi hrabe.“
„Vole to byl omyl, nemůžu přece každýho vidět…“
„Ne, ty nevidíš stejně nikdy nikoho.“
„Jak nikoho? Co bys asi viděl ty, mít dřevěnej krk?“
„S tebou se fakt nemá cenu hádat.“
„Kdybych se s tebou chtěla hádat, tak bys to stopro poznal, usmrkanče. A nejenom ty.“
„Buď zticha…“
„Vole nemáš právo mi říkat, jestli mám bejt zticha, nebo ne. Stejně na mě neumíš vole ani pořádně zahrát. To je k hovnu, takový kytaristi, jako seš ty. To by mělo bejt zakázaný. Nehraješ žádnej pank, co ty seš kurva zač?“
„Ach jo, už je to tady zas. Proč si nehledíš svýho a nenecháš mě na pokoji?“
„A jak si mám ty vole asi hledět svýho, když ty na mě pořád hraješ ty pičoviny, ze kterejch mě tak akorát bolí hmatník?“
„…a nemluv tak sprostě…“
Až dosud se oba bavili spíš polohlasně. Ale na tuto poznámku byla kytara vždycky dost háklivá, takže vztekle zařvala:
„Trhni si hnátou, ty ksichte!! Je ti velký kulový po tom, jak mluvím!!!“
Kdo nikdy neslyšel zařvat kytaru, nepochopí, proč kočka na druhém konci ulice přestala jen zvědavě naslouchat, ale začala zběsile utíkat.
Proč vůbec nevnímala bleděmodrý mercedes, jedoucí po ulici, přes kterou se hodlala odebrat do bezpečí.
Proč bleděmodrý mercedes za zběsilého kvičení gum a v úctyhodném oblaku dýmu ze spálených pneumatik nezvládl řízení a narazil do šestimetrového dřevěného kříže, kterýžto stál už věky před vraty nějakého svatostánku.
Proč šestimetrový kříž už najednou nestál, nýbrž spadl rovnou na dva holohlavé věřící vycházející z onoho kostela…
DOHRA
„Ó, v pokoře před tebou skláníme se, pane. Jsme již v nebi?“
„Né tak úplně, synové moji, o dalším osudu vašich duší se teprve rozhodne. Nejprve musíme seznat množství vašich hříchů na onom světě, z kterého k nám přicházíte. Neb vězte, že každá duše musí nést část viny… “
„Ach, jistě, oba jsme připraveni nést svou vinu, neboť jsme hřešili… Avšak oba jsme se dali na cestu pokání a teď čekáme, budou-li nám naše viny odpuštěny. Smíme se tedy mezitím aspoň pomodlit?“
„Ó, to zde zakázáno není, leč neznám duše bez těla, která by se modlit uměla… Začnu načítat vaše osobní data. Z těch potom zjistíme nebeskou statistickou metodou množství vaší viny. Aj, vidím, že jste oba zahynuli smrtí vpravdě hodnou mučedníků… Spadl na vás kříž kostela, jak dojemné. Aj, tady dále vidím, že jste oba často navštěvovali bohoslužby, avšak jen poslední tři měsíce. A předtím… aj aj, to je tedy zlé, velmi velkou část viny nesete si z onoho světa… boženanebi, rozšlapali jste pankáče a rozbili jeho kytaru! To je strašné, netřeba jest dalšího koumání, vaše duše nepoznají sladkost ráje, vy oba patříte do pekla. Hlaste se v pátých dveřích nalevo v mínus pátém patře. Tam vás poučí o pekelné nejisté lhůtě a dostanete pekelné pyžama.“
„Aj, bratře, jsme ztraceni, příliš jsme hřešili…“
„Vole, já ti říkal, že nám to bude hovno platný. Celá tahle šaškárna s bohem a kostelama…“
„No jo, máš recht, toho zasranýho pankáče nám byl čert dlužnej.“
|