Pozice vědy a náboženství na prahu 3. tisíciletí

    Narodil jsem se před jednadvaceti lety a přišel s křikem na tuto podivuhodnou, mnozí říkají zázračnou, planetu, abych naplnil svůj úděl a zakusil všechna dobrodružství života. V průběhu let kdy jsem se z batolete stával dítětem, teenagerem, dospívajícím jsem stále nově a nově nacházel poetiku a kouzlo všedního světa. Všedního? Řekněme raději tohoto velkého, nekonečně složitého, někdy těžce pochopitelného světa. Stal jsem se jedním z více než šesti miliard sobě tak podobných a přeci odlišných bytostí, tvořících jen malý zlomek všech živých tvorů obývajících jedinou z bilionů planet nepřeberného množství galaxií. Součástí ohromného a ohromujícího makrokosmu se stal i můj mikrokosmos, mé vědomí, můj malinkatý soubor psychických jevů, fungujících v rámci mého těla a samozřejmě i za něj, prostřednictvím sociální interakce s jedinci skupiny prozaicky zvané lidstvo.

    Rozhodl jsem se nepitvat se příliš v detailech (v jednotlivostech), avšak shlédnout na lidstvo jakožto fungující společnost v poněkud širších souvislostech, týkajících se vývoje jeho vědomí, aspekty jakési skupinové duše člověka s pokusit se i rozpoznat současnou situaci jedince ve společnosti z hlediska vědomí.

    Základní teorémy moderní vědy – Einsteinova teorie relativity, Heisenbergova relace neurčitosti atd. – navzájem konvergují. Nová fyzika se vyrovná co do bláznivosti a podivnosti postmoderním filosofiím. Díky dalším aplikacím teorie relativity a kvantové fyziky, dospěli Einsteinovi následovníci a obecně věda koncem druhého tisíciletí k zatím jediné základní ověřené a ověřitelné pravdě: Všechno je nejisté, všechno je v pohybu. Jinými slovy opsáno dalo by se říci: Vše je chaos.

    Povšimněme si ovšem podobně skeptického poznání, jež nám zde zanechaly starověké filosofie a jejich hlavní představitelé. Poetičtí hinduisté věřili, že vesmír je snový tanec iluzí (mája). Ve starověkém Řecku se objevil Hérakleitos se slovy panta rhei – vše plyne. K paradoxům tíhnoucí psychologický buddhismus hovořil o nebývalé prázdnotě (šúnjata) – snad trilionkrát složitější než to dokáže pochopit lidský slovní procesor(mysl). Zakladatel čínského taoismu Lao-c’, než se ztratil v horských lesních tišinách, rozvinul umění, jak se poddat proudu, nelpět na žádných strukturách, ale být v pohybu, vyvíjet se. Jeho poselství znělo: Buď v klidu. Nepropadej panice. Chaos je dobrá věc. Chaos vytváří nekonečné množství možností. Tao nám vyjevil jako komplex, jenž se trvale proměňuje rychlostí světla, neuchopitelný našimi prsty, pracně vyťukávajícími dopisy na alfanumerických klávesnicích, a prchavý i pro řídící systémy našeho mozku.

     Není skoro šokující, že po tolika letech usilovných bojů na všech frontách vědeckého bádání vlastně nejsme o moc moudřejší (neříkám zahlcenější informacemi), než byli středověcí učenci – hermetikové nebo starověcí mudrcové – učenci? Rozdíl tu samozřejmě je – především v průzkumných technologiích, které používáme, v nové terminologii a nové perspektivě. Ale jinak: naše pravdy nejsou o nic pravdivější, tedy o nic lepší, než pravdy starodávných mudrců. Není tedy divu, že postmoderna spíše než hodnotu pravd objevuje hodnotu mýtů.

     Jedním ze znamení doby je i to, že mystická zkušenost se začíná plést pod prsty i vědeckým autoritám. Z některých špičkových vědců se stávají „špičkoví mystikové“. Lze se opravdu divit, že mezi laiky roste zájem o věci tajuplné a mystické, když mnozí představitelé špičkové vědy (především teoretikové fyziky) objevují „nadpřirozené“ na pozadí tohoto světa? Fyzik a známý autor sci-fi románů Arthur C. Clarke kdysi prohlásil: „Nejmodernější vědu nebude možno odlišit od magie.“⁽¹ Obecně lze říci: Tajemno a nadpřirozeno jsou opět ve velké vážnosti.

    Už první polovina 60. let byla dobou prvních náznaků obnoveného zájmu o mysticismus, magii, čarodějnictví, astrologii, alchymii a mytologii. Již tehdy prorok postmoderního mysticismu Allan W. Watts předpokládal, že se studium těchto oborů přenese i na půdu univerzit a že se sám světonázor moderní vědy stane osobitou formou mýtu.

    Jak se tedy zdá, máme před sebou mnohá překvapení a změny revolučního charakteru, jak v oblasti vědy, náboženství, politického zřízení, komunikaci tak i v individuálním, subjektivním  vědomí, vnímání světa, jeho interpretace. Závěrem bych tuto práci chtěl ukončit slovy zenového koánu, jenž vše zde napsané shrnuje do krásné paradoxní věty: „Nahoře ani taška na střeše, která by kryla hlavu, dole ani píď země pro chodidla.“⁽²