PRŮVODCE
Kanagon se cítil nadneseně. Po dlouhé době se objevila vyhlídka zaměstnání, ruku v ruce s ní přišla možnost změny města, prostředí i vzduchu a všechny tyto možnosti na něj vesele pomrkávaly. Zamával podpatky pár centimetrů nad chodníkem a vložil telefonnímu automatu pod jazyk minci. Zavolal, že za dvě hodiny přijede a kastelánův hlas zněl vesele a zdálo se, že má černou bradku a bujně chlupaté koule.
Čekárna vlakového nádraží smrděla teplem a jen čas nečekal a Kanagon, který by jej rád dohnal, netrpělivě podupával za hloučkem lidí kupujících si u pokladny jízdní řády. Slečna za sklem se na něj přísně podívala, protože on nechtěl jízdní řád, ale jízdenku. Třikrát předstírala, že cílové stanici nerozumí, a tak Kanagon s řevem udeřil do plastového pultíku u okýnka a okolím byl prohlášen za výstředního hulváta.
Lístek ovšem dostal a to, že první spoj mezitím odjel, spolknul, protože s polykáním problémy neměl. Zbývala tedy hodina času do dalšího vlaku, a tak se Kanagon usadil na jednu ze zdobených laviček a chvilku pozoroval mravenčí hemžení.
Vlaková čekárna smrděla teplem, u stropu visely vánoční ozdoby a přikurtovaní bezdomovci. Kanagon začínal klimbat a pak se mu hlava definitivně zatočila někam do černých děr a usnul. Skříňky na kávu bzučely píseň o včelách, vzduch se proměnil ve zlatý med a Kanagon jej mlsal tak dlouho, až dostal žihadlo a rozběhl se k vlaku.
Vstup do vagónu zatarasila velká ruka průvodčího a Kanagonovi bylo sděleno, že jej bez jízdního řádu dovnitř nepustí, ač oponoval, že má řádně zakoupenou jízdenku.
- Ovšem nemáte jízdní řád.
- Nepotřebuji jízdní řád, vím kdy jede vlak!
- Dokažte to.
- Nebudu vám nic dokazovat, protože vy vyvracíte mé tvrzení.
- O vašem tvrzení já nic netvrdím
Odvětil průvodčí a zamlaskal masitýma půlkama Píseň o Nibelunzích.
- Ve třetím taktu jste místo gis použil ges.
Řekl Kanagon a zvedl průvodčího do výšky, neboť náhle získal veškerou jeho sílu.
Zlomený průvodčí si venku natíral anus máslem a tiše si šeptal Chyba překladu, ach ! Chyba překladu!
To máslo bylo arašídové, mělo ve zvyku citovat Atalu v těch nejméně vhodných okamžicích a jediný člověk, který o tom věděl, před chvíli nastoupil.
Vlak se rozjel, Kanagon počkal až jej vítězství přestalo vískat a vzal na vědomí muže v livreji stojícího na chodbičce.
- Vy jste průvodčí?
Zeptal se s ustaranou tváří.
- Průvodce.
- No vždyť povidám. A zatímco se venku klidně vybavujete s nějakým hudebním i literárním neumětelem, kníže Oleg už čeká, až si bude moct ulovit svého hispánského kuchaře.
Prošli chodbičkou až do jídelního vozu, který svým osazenstvem nejvíce připomínal travesti šou. Mužům v decentních oblecích a ženám ve večerních šatech dolévali kapučíno kastráti s pavími pery za opaskem. Majordomus dovedl Kanagona ke stolku, kde seděl člověk v hovězí ušance.
- в конце! Má polévka byla studená
řekl - nemohl být nikým jiným než výstředním ruským aristokratem - a vstal od stolu.
Majordomus na Kanagona mrknul a decentně se vzdálil. Ten si připadal jako indiánský stopař, když vešel do kuchyně následován knížetem s puškou.
Uvnitř bylo několik kuchařů rozličného původu, ale hispánce poznali snadno, protože vypadal jako hispánec.
- Ola de frío, ola de frío, copak to nechápete?
A vyskočil.
Kuchyň překryl háv mastných černých vlasů, ruských výkřiků a ruských výstřelů. A ruské zmrzliny. Za jídelním vozem byl ještě jeden jediný, jeden poslední, nákladní vagón. A tam ten tlustý snědý světec skočil a odpojil jej od zbytku hada, zrovna když mu Kanagon, rozhodnutý plnit své pracovní povinnosti co nejlépe, dopadnul na záda.
Kníže Oleg se počal zmenšovat, vlak se zbytkem vagónů úspěšně zdolával vrcholek prudkého kopce a jejich nákladní vagón byl naopak přitahován úpatím.
- Tak vidíš, kuchtíku, osudu stejně neunikneš
Poznamenal Kanagon, když kolem nich zamával křídly poslední ruský výstřel a zakousl se hispánci do hrudi.
- Fortuna.. to si každý volí, osud je spjatý s vlakem.
Přerývaně zašeptal kuchař.
Sněžilo, nákladní vagón se řítil z kopce dolů a Kanagon právě přemýšlel, zda je v takové situaci normální, aby mu mrtvý hispánský kuchař olizoval krk.
Náhle oči kuchaře ztratily zorničky a on zašeptal somráckou češtinou
- Nemáš piko, fešáku?
Když se Kanagon nad tou otázkou zamyslel, začaly obrysy všeho kolem blednout a nyní již neporazitelně silná absurdita roztočila svět kolem kolejí. Mezi sněhovými vločkami létaly kmeny vzrostlých smrků.
Ve vlakové čekárně bylo zima a smrděla mladou feťačkou, která Kanagonovi lízala krk.
- Nemám, v tomhle už nejedu
Odpověděl a šel si zavolat.
Vlaky už dávno nejezdily, koneckonců fena právě porodila první vlče.
Kastelán byl velmi podrážděný a mezi zuby mu skřípaly chlupy z kundy.
Kanagon se usmál, protože věděl, že je všechno jak má být.
|