NĚKDO LŽE A JINEJ TO TISKNE
(Prosim vás, co je tučný, na to se dá klikat...)
Mark Charitonov. Učitel lhaní. Praha: Baobab, 2004.
Přeložil Jan Machonin. 192 s., náklad 1 000 ks.
(Cenu udávají na www.kosmas.cz 299,- K (s tím že oni prodávaj za 269,-), na www.vltava.cz píšou lautr to samý. Ale zas nevim, kolik si řikaj za počtovný... a mam rači kamenný obchody. A nikdo neřiká, že si to musíte kupovat. I když je to investice rozumná.)
Takže si to povíme na rovinku,
poňáč na vás nemám moc času: tvrdim, že lže Mark CHARITONOV. Možná toho chlápka neznáte, já teda o něm donedávna netušil ani fň. Tak abyste to měli jednodušší než já, na iLiteratuře ho představuje Alena Vinterová. Já tady jenom zopakuju, že je to Rus, ročník 1937 a že česky jste od něj mohli číst knížku Car a blázen (Dva Ivana, č. Nakladatelství Lidové noviny 1996; přikládám link na nakladatelství, i když tam o knížce nic nejni) nebo novelu Karneval v Paříži (Děň v Pariže. Světová literatura. 1990, č. 1). Ve Tvaru vyšla v roce 1993 krátká leč výtečná esejka o Rusech jako „národu literatury“, doporučuju k nahlídnutí (Tvar 1993, č. 15, s. 7 nebo tady).
Nu, odbyli jsme půlku formalit,
ale ještě nekončíme. Ale zas nebojte, už to bude kratičký a pak si povíme maličko o knížce. Se chci jenom s váma podělit o ty chytrostě, cák sem jich nabyl.
Mark Charitonov lže
a já na tom trvám. A ještě mu to tisknou. A to prosim v nakladatelství, který považuju za prestižní, prté o knížky se tam staraj jak málokdo. Nakladatelství se jmenuje Baobab a specializuje se na knížky pro pancharti. Jejich Roches a Bžunda – jejich: napsala Marka Míková, ilustroval otec Baofamilie Juraj Horváth (jinak učí ten pán právěže ilustraci na UmPrumce) – dostali v roce 2001 cenu za Nejkrásnější dětskou knihu roku.
Setkal sem se i s názorem, že baobabí knížky
se víc líbí rodičům než dětem, poněvadž děti prý spíš daj přednost prefabrikovanýmu příběhu a nejbarevnějším obrázkům Volta Děsneyho či Zmatlíkový; u Baobabu se nesází na líbivost, ale na poctivost řemesla, pokud se tak říkává i ilustrování knížek. Často jsou knížky dovybavený ňákou výtvarnou vychytávkou... a co já vím, třeba děti fakt dají na lesk a dlouhý řasy... dítě ve mně mě ale tahá za rukáv a – kupuj, tati. No, nekupuju, nemám moc prachů na knížky, ale dyšby byly, tak bych koupil pro ty miliardy potenciálních parchantů, který denně pracně tvořim a ze kterejch by nedejpámbu fakt jednou moh bejt malej člověk.
Tak. A jsme konečně doma. Charitonov lže
a v Baobabu to tisknou. Překládá to Jan MACHONIN (na předchozích překladech pána pracovali vždy manž. Zadražilovi), ilustroval Lukáš FIŠÁREK. A celé se to jmenuje – UČITEL LHANÍ; Charitonov knížku napsal „koncem osmdesátých let pro svoje tři děti“, jak píšou na futrále.
Na rozdíl od většiny baobabích knížek,
je tahle pro maličko větší čtenáře, a tak mohl Lukáš Fišárek zkusit vsadit na čb. Bohužel vám obrázky nemožu ukázat (nemožu ukázat ani to, že obálka se dá rozložit na docela peknej plakátek – ale to zas neni až tak origoš vychytávka, letos je to asi druhá nebo třetí knížka, u který to vidim), poňáč nemám skenr a Baobab nemá web. Tak máte smůlu a musíte mi věřit (můžete taky zkusit juknout na www.kosmas.cz nebo na www.vltava.cz, tam je titulka – ale tak maličká, že ani nepoznáte, jestli je na obrázku okurka nebo krokodýl). A úplně poslední odkaz večera – helejte, nikdy jsem nepsal recenzi na web, tak jsem takovej rozjařenej, že dostanete všechny linky, co na světě jsou, navíc tenhle vám může ušetřit všechno další čtení. Ukázka na serveru iLiteratura.
Aktulálizace 23. 9. 05: Baobab má stránky, na jejich knížky hleďte na http://www.baobab-books.net/knihy.php.
Takže nejdřív. Ono to má celý takovou zvláštní formu:
začíná to „ich“. A tady toho „icha“ potká jeden den to, že mu ujede vlak a na nádru se srazí s podivným mládencem, který bájí, až se mu od huby práší: „»Já se s tím vědcem znám. Pořád něco vymýšlí. pěstuje třeba nové odrůdy melounu. Vypěstoval dokonce i meloun s uchem« »S jakým uchem?« »S normálním. Aby se dal lépe nosit.«“ A tenhle mládenec slíbí našemu „ichovi“, že poněvadž je tuze nudnej ich, nebude o něm ani slovo v jeho příběhu. A vyndá blajštif, sešit a už smolí za dvojtečkou příběh. A v tom příběhu se objevuje zase tenhle podivný mládenec a vytahuje sešit a za dvojtečkou píše příběh... a za dvojtečkou... Rusové tomu vynálezu říkají matrjoška, u nás to v literatuře pokud vím hojně využívá Michal Ajvaz, ale ten to tématizuje, tady je to jenom takovej zábavnej konstrukční prvek.
V příběhu se ten podivný mládenec jmenuje učitel lhaní
a říká si Antonín Petrovič. Získá dva žáky, Natálku a Tima. Natálka ještě nechodí do školy, Tim už jo, ale ježto jsou prázdniny, tak ani on. A tak můžou chodit do školy lhaní, že jo. V tomhle městečku nejsou Tim ani Natálka doma, nýbrž na prázdninách. Rodičovstvo někam ujelo a děcka hlídá jen teta Lena, pro svou veselou povahu a smysl pro humor dětma přezdívaná Smrtelná nuda. To všechno by ještě šlo. Ale teď si to představte – objeví es inzerát, že někdo vyučuje lhaní. V Aprílové ulici. Aprílovou ulici byste na plánu městečka (och, i já, i já lhu, copak v Rusku mají městečka plány?) těžko hledali. A přece ji sourozenci najdou. Někde mezi ulicí Prvního máje a Osmého března. A fakt si tam právě staví stan ten ukeckanej týpek. A hned to do děcek začne hustit: storku o chlapci jménem Já (ze kterého se později vyklube on) a o jeho cestě do země Loukánie, kde platí poněkud jiná pravidla než tady. Docela vtipný svět si ten Charitonov nebo kdo na nás vymyslel. Musím říct, že nevím, jestli je to fyzikálně možno, ale tam třeba neteče čas. Na některém místě je pořád úterý a na jiném pořád středa. Takže bude taky storka o chlapečkovi, který sakra rychle zestárnul, jelikož sakra rád dostával dárky – a tak si dopřával každý den pobyt na místě, kde měl právě narozeniny.
V Loukánii najdete třeba taky Dílnu
dobrých služeb, pan učitel lhaní ocamcáď má dvoumílové bačkory. Jinak tam kdysi mívali i jiné vercajky, klasické sedmimílové boty, informační zrcadla, stolečky prostři se – ale abyste věděli, jak říká pí šéfová, „nejjednodušší je přát si to, co je docela možné. To se vyplní hned. Zrovinka jsem dostala strašnou chuť na jablko. Zavřu oči: raz, dva, tři! – prosím. Už je na stole. A jaké pěkné!“ Fakt je to snadný, když tam to jabko už je. A spousta jinejch věcí jde prej snadno, třeba dostat se do Loukánie – to dokáže učitel lhaní, dokážou to i studenti, ale dokážou to i osoby původně votamtáď. Třeba Maličkej obřík nebo čarovný pták Sník, který se dokáže přisnít kamkoli. Moh bych převyprávět celou storku, ale už teď je to koukám dlouhý, to ty vzdělávací úvody, příště si to odpustim.
Ona z tý knížky vůbec tryská
fantazie na všecky strany. Pokud budete starý bručouni, budete křičet, že je to jenom hloupej výmysl a že je to lež a že kdo leže, ten krade... jako stará Blažková. Pokud ve vás na chvíli zvítězí dítě, dostanou vás tyhle proudy do kolen a potečete taky. Jako stará Blažková, když byla ještě mladá Blažková. A už na vás seru. Tady máte jednoho veselýho barouna Prášila a trhněe si. Basta.
Vim, že jsem to usek trochu násilně – ale jednak, jsem prostě začal zprudka a chtěl jsem bejt za chytrýho a už by to bylo dlouhý. A druhak – proč to nenapíšu znova – až se bude snažit i někdo jinej, taky přitlačím. — |