|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Mám chlapy ráda, fakt jo. Tenhle byl navíc o hlavu větší, ramenatej, tmavý vlasy, tmavý voči, no prostě senzace. Poslali nám ho z pracáku. Koukám na doporučenku, hm, 75 ročník, to je správně uleželej, prolítne mi hlavou a znova ho zhodnotím. Pohled na něj je pěknej.
“Napište mi, že nevyhovuju vašim požadavkům. Nebudeme si přece dělat problémy, néééééééééééééé."
Mám rády chlapy, nikoliv flákače. Flákaj to pak ve všech oblastech života a to já nerada.
"Ale já to takhle nepoznám," zahrávám to do autu a dávám mu ještě jednu šanci, je přece jenom docela pěknej. "Helejte, pro vaši firmu bych stejně nebyl přínosem, no ne, koukněte, sem vyučenej automechanik a na pokladnu nejdu." "Dobře, můžete jít na údržbu, do skladu, na plochu, máme spoustu volných míst. Domluvíme si termín pohovoru." "Helejte, nedělejte si problémy, nic nevíte vo mojí situaci, napište tam, co sem vám řek a budeme voba spokojený."
Fakt nesnáším tuhle sortu lidí, zvláště když si prohlídnu pásku a zjistím, kolik že sem zase nasypala státu. A arongantní chování už vůbec nerada. Postihlo mě zaseknuté myšlení.
"Jak říkám, řekněte, kdy můžete dorazit na pohovor, ujasníme si, co bychom vám mohli nabídnout a uvidíme," hraju si ještě na milou, profesionální personalistku s křečovitým úsměvem a koutkem oka registruju, že mi Barunka něco signalizuje.
„Já ale nemám čas na nějaký přiblblý pohovory, napište, co sem vám řek a bude.“
„Promiňte, kolegyně potřebuje s něčím poradit, zatím se podívejte, kdy můžete přijít,“ mluvím jak z příručky o aseritivitě a odcházím za Barunkou do kanclu. Tam už je malé srocení davu.
„Hele, už se tady s ním dohadujeme asi půl hodiny, on fakt nechce makat.“
„To vidim sama, ale ulehčovat mu to nehodlám.“
„Tak jak jste se rozhodl, kdy přijdete na pohovor?“ vracím se na chodbu a ještě pořád jsem milá, vstřícná, usměvavá.
„Vy nechápete moji situaci, tohle je represe, kdykoliv se můžete voctnout na mym místě, kdo tady tomu bordelu velí, si s nim promluvim.“
To už zbystřila i securita a vedoucí příjmu se zastavil zaujat situací. „Hani, nějakej problém? Potřebuješ pomoc?“
„Vlastně jo, mohl bys s pánem udělat pohovor, je zdaleka, až ze Strašnic a nemůže sem pořád jezdit,“ začínám být ironická.
„Helejte, já se můžu na nějaký pohovory víte co, dejte mi razítko a bude pokoj.“
Když razítko, tak razítko, právě mi došla trpělivost, vyrvala jsem mu doporučenku z ruky a jako fúrie vletěla na manažerskou místnost a vztekle napsala: Odmítl místo, nechce přijít na pohovor.
„Tady to máte i s razítkem,“ podávám mu papír a ne bez zvědavosti sleduji, co on na to.
„Ale to nejni pravda, já vám říkám, že nebudu pro vaši firmu přínosem, koukejte to tam napsat, vůbec nechápete moji situaci, jak se menujete a kde máte nadřízenýho, já mu to vysvětlim, vy p..o jedna.“
Jeho vulgarita mě uklidňuje. „Pan ředitel je na stavbě, náborům velím já, děkuju, že mi vykáte a nic přepisovat nebudu.“
„Já si na vás budu stěžovat na pracáku, takhle mě inzultovat, vy krávo.“
|
|
|