DUBOVOU ULICÍ
Jen se na sebe podívej, holka…
Slýchávám to, ale snažím se zapomenout, že jsem to kdy slyšela.
Podívám se do zrcadla a vidím – úplně normální holku, krapet vyšší čelo, kaštanové vlasy…
Žiji tu už sedmnáct let. V ulici, kde na podzim opadává listí, vždycky úplně stejně. Vídávám popelnice; pokaždé, když vyjdu z domu, vídávám lidi skrze mříže balkónového zábradlí, jak si brázdí cestu přes ulici a ani trochu mě nezajímá kam jdou. Duby kolem mě zdraví už zdálky a volají: Obejmi mě, slyšíš – holka – tak poslouchej!
Nikdy je neposlouchám. Musela bych brečet kdybych na chvíli ještě zaslechla ten hlas, co ke mně mluvil, když…
Tak nesmírně nesmyslné se jeví oblečení cizích přehozené přes opěradla židlí a šatník plný toho, co si schováváme na časy, které nepřijdou. A duchů, kteří nás přijdou strašit, až to budeme nejméně potřebovat.
Stůj, volají duby, neboj se, holka, tak proč jsi tak smutná?
Mlčte už!
Buďte zticha, nevidíte, že pláču?!
A vlasy nikdy nezakrývají tvář tolik, aby nikdo neviděl zármutek a oči nikdy neutají slzy…
Prosím vás, mlčte už!!!
Tak prázdně zní klapání mých podpatků, když od nich utíkám co nejdál . Tam kde neuslyším, jak mi říkají, že tohle ráno je stejné jako ta ostatní ale naprosto jiné.
Proč?!!!
A v hlavě duní slova jako: Nikdy! Už nikdy!
Chvěji se zimou, choulím se do listí. Zakrývám se černým kabátem, co mi jednou darovala. Vzpomínka na chvíli, kdy mě otec vyhnal z domu a pak mě šel hledat.
Proč?!!!
Proč mě tehdy nenechal ležet polomrtvou pod ledovými dotyky potoka?! Ležela jsem tam a čekala na smrt. Možná – říkám si – možná by byla milosrdnější než ten nářek němých a ticho, tak bezděčné pasivní ticho přátel i nepřátel, kteří by právě teď měli mluvit – jež by mi šeptali cosi pěkného a já je vůbec neposlouchala jako vždycky.
Když vám šeptají, že to bude dobré, že se to spraví, ani trochu v to nedoufáte, protože víte, že je konec.
Listí chladí, když jej zmáčí rosa, a šumění potůčku skoro u mé hlavy napovídá dějiště mého nedávného i blízkého konce.
Tak se na sebe podívej, holka… Svíjíš se v listí a doufáš že tě černý kabát uchrání před nevratným příchodem zimy, až ti svou vlhkou dlaň přiloží k zátylku…
Ne ještě ne! Ještě nechci!
Utíkám pryč… Daleko, daleko od své smrti. Schovávám si hlavu do kapuci, aby nekřičeli, jeden přes druhý, jaký žiji strašný a prázdný život. A co vy! Co vy, když tu trávíte stáří, duby kolem cesty k lesu?! Nevidíte, že to bolí…
Trochu pihatý obličej, když se dívám zblízka do zrcadla. A každá ta hnědá tečka, jako by připomínala slzičku, co nikdo nesmyje, a vrásky u očí rýhy po spárech poznání.
Odvracím tvář do tmy, tam v nahnědlém šeru mi postava nahání kajícný strach.
,,Kdes byla tak dlouho?!“
,,Pryč…“
Zuby mého otce prozrazovaly hněv – a že ať prý nejsem tak drzá.
,,V lese.“
,,Nesmysl! Hledal jsem tě tam!“
,,Tak ty jsi mě hledal…“povzdechla jsem si a otočila se zády. Ruka na rameni mě těžce vrátila zpět k zodpovědnosti a úctě.
,,Chtěla jsem být sama.“
,,To budeš, neboj… Hodně dlouho…“
To mě zranilo. Ani jsem neváhala a uštědřila jsem mu ránu do tváře – věděl že to přehnal.
,,Je to pro nás oba těžké, promluvil pak – s klidem a rozvahou.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se nazad a nenápadně zabrousila k myšlenkám, tam kde se nejsnáze vyvolávají.
Fotografie, prohlížené v skrytu mého temného pokoje mi ale neposkytovaly útěchu, právě naopak. Až na ten fakt, že se zdál být život teď mnohem černobílejší než postavy na fotografiích, mě nemohlo nic uvést do většího transu než její tvář.
Její smrt mne poznamenala a bylo mi jasné, že se toho pocitu jen tak nezbavím… Umírala jsem zevnitř a nikdo to nechápal. Umírala jsem zevnitř a nikdo mi nepřišel na pomoc.
Pamatovala jsem si ten stůl, žluté světlo, co mi připomínalo žluť matčiného oka. Říkávala: ,,Podej mi kávu…“ a já sáhla ze židle na mycí pult a podala jsem jí starý popraskaný hrnek s horkou tekutinou. Seděla na židli a na rtech se jí zkroutil nasládlý úsměv… Chybělo mi to její jemné sevření v náručí. Jako když jsem se vrátila zpět z nemocnice, kde si mě nechali – podchlazenou, polomrtvou.
Viděla jsme ty jejich tváře s rouškami, než mi píchli do žíly lidokain. Trápil mě ten suchý a chladný pohled, co na mě museli vrhat – cizí osoba na stole – nic zábavného, pomyslela jsem si.
,,Nepůjdeš spát?!“zeptal se otec možná ustaraně, ale já neodpovídala. Šero a pobledlé tváře na fotografiích mi přišli příhodnějšími přáteli.
,,Ne… Ještě chvíli tu zůstanu,“odpověděla jsem. To šero mě fascinovalo a nahánělo mi ten domácký, nesmyslný a hrozně přehnaný strach z osobních emocí, z osobních otisků rukou, jaké zůstanou léta na věcech, které pro nás něco znamenali, nebo, které budeme nenávidět, pošpinil-li je někdo svou neurvalostí nebo prostým nevcítěním se do mne samé.
Takové věci mi nahání husí kůži. Takové věci mě týrají, že s nimi musím žít…
,,To se spraví,“šeptal mi ten zvláštní kluk, co bydlel o dva domy dál přes ulici, a o kterém si táta myslel, že se přidal k hnutí proti demokracii, protože si lepí nesprávné portréty nesprávných politiků a osob, co jiným přišly tak nechvalně krvavé.
,,Kašlu na to! Kašlu na život!“
Projíždí mnou podivný vztek když pomýšlím na to, jak mě hladí svou drsnou rukou po tváři. Ta chladí a je tolik neupřímná…
,,Vzpamatuj se holka…“pošeptal mi a já si musela tu jeho pracku odstranit z obličeje, jeho protáhlá tvář mě přesvědčila o mé nesmyslnosti a nechuti pokračovat v divadlu o dvou hercích. A v odporném prostředí, v šeru a tom nepředstavitelném, hustém tichu jsme se milovali do půlnoci.
Ležím a dívám se do stropu, tam někde jsou miliony teček, co je nebudu počítat, a tam někde nalevo leží chlapec, kterého z duše nenávidím – naštěstí pro něj méně než mého otce, se kterým zůstanu až do jeho smrti; a že si často přeji, aby tomu bylo brzo.
Ležím a poslouchám, jak venku prší a náhle nevím, zda cítím větší odpor k vlhkým prostěradlům a povlečení nebo k těm rádoby nádherným pocitům, osobním, tak přiléhavým, že se jich musím štítit.
Docházelo mi, že všude v mém životě musí být imaginární nečistota, která tak hrubě znásilňuje mou duši. A štítím se i tmy; štítím se rána, když se probouzím a nacházím se v cizím bytě, pro nic za nic ukrytá před svým osudem.
Posadím se na postel a snažím se usmíval – zřejmě se nechal obelstít a doufá, že je všechno OK, ale neví nic…
Neví nic o ztrátě, neví nic o zklamání životem, nic o stromech, které na vás křičí, když jdete po chodníku. Které vás chtějí ukamenovat vyvoláváním vzpomínek na zemřelé a realistických pohledů na svět, na to, že vás už nikdy a nic nebude tolik držet při životě, aby vám to za to stálo žít.
Hledě do zásuvky u postele vybírám jednu krabičku podivných, neznámých pilulek po druhé a všechny je zbavuji obalů a házím bezduše do malé sklínky.
Sbohem rtěnko na okraji, ze které se mi dělá zle, protože není má. Sbohem duby, žilo se mi s vámi hezky, sbohem bílá noční košilko s béžovými kytičkami na krajích, přehozená přes okraj židle v matčiném pokoji, tak osobní, tak plná dotyků – sbohem a nemějte mi to za zlé…
|