Pravidelné jazzové večery pořádá zabavní klub na Šelepové. Tentokrát zavítal na pódium světoznámý trumpetista a jazman Laco Deczi. Je to český Američan, který se nejen v Čechách, ale i v Americe proslavil profesionální hrou na trumpetu. Za bicími je jeho syn, Vaico Deczi, zde jsem velmi ocenila prvky latinskoamerických rytmů v některých skladbách. Na klávesy předvedl své instrumentální umění také Walter Fischbacher a na basu nepřekonatelně preludoval Steve Clarke. Sólovými výstupy se střídají jednotlivé nástroje, aby pak splynuly v jednolitou jazzovou harmonii, v které dominuje hlas trubky.
Při nádherné sólové exhibici, myslím jedné z nejdelších sól na bicí, Vajco Deczi hrál od začátku skladby do ticha ostatních nástrojů svých spoluhráčů tak nezvyklý rytmus, že jsem chvíli vnímala hudbu nějak roztrhaně, jako by byl mimo rytmus. Čekala jsem co přijde. Šlo o opravdové napětí a očekávání. Jako v příběhu, ve složitém ději. Náhle se přidaly klávesy, vše do sebe začalo harmonicky zapadat a já se přistihla při uvolnění a pochopení takhle úžasné hudby.
Walter Fischbacher je opravdovým klávesovým mágem. Obvykle s citem podbarvoval celkový motiv skladeb, ale když přišlo na řadu jeho sólo, bez jakýchkoliv skrupulí opanoval scénu svou bravurní hrou na klávesy a přebral svou sólovou roli bez sebemenšího zaváhání. Stejně jak ji opanoval, tak ji předal dalšímu hráči, když jeho sólo skončilo. Jindy se přidával k sólu jiných nástrojů a završil tak motiv skladby.
Dokonale sehraná a sezkoušená kapela nemusí ještě dělat tu pravou muziku. Dalo by se říci, že je to technicky dokonalá hudba. Pokud si muzikanti rozumějí, je mezi nimi nějaký zvláštní hudební jazyk. Nemusí se ani moc sehrávat a zkoušet, přitom každý ví o co jde. Potom dělají úžasnou muziku. Je to takové živočišné a koncert je o živé hudbě. Improvizace je asi v jazzu dost důležitá. Není to takové, kdy už všechno víte dopředu a nic se nemůže stát. Koncert divák vnímá ušima i očima najednou a hodnotí těmito dvěma smysly. Obzvláště fascinující je při hře je Steve Clarke, který je prostě neuvěřitelný.
Steve Clark je snad zosobněním mojí utkvělé představy o americkém jazzmanovi. Úžasně propracovaná hra ne na čtyř, ale pětistrunnou basovou kytaru lahodí nejen uchu, ale i oku. On tu hru prožívá intenzivně a i v obličeji na něm poznáte kdy a jak hudba zazní. Jeho prsty hbitě kmitají po hmatníku a při hře jako by tančil prky jazzových rytmů. Zejména rytmickou bohatostí jeho hra spojuje jazz dle mého soudu s afro-kubánským stylem.
Název hard se prý projevuje v ostrém rytmickém charakteru zadní řady, kterou tvoří baskytara, klavír a bicí zde, stejně jako v drsném zvuku sólisty na trubku.
Laco Deczi je velmi svérázný muzikant na tento hudební nástroj. Trubka - to jsou potoky slz radosti i smutku. Proudy deště, který na tebe padá z nebe i slunce které Tě spaluje v poledním létě. K tomu bubny. Bušení srdce. Tepání v žilách. Neklid v nohou. To nejsou jen bubny. Kytara, to napětí svalů a tělem i srdcem Ti proudí boží hudba. Basa. Má své svědomí, své přátele a nepřátele. Barevné je to svědomí, mnoho odstínů, ale i negativ a pozitiv. Jen to, co si sám vybereš, to které chceš! Je to život, který žijeme každý sám za sebe. To je jazz, tak ho slyším já.
Na koncertu jsme byli svědky světové premiéry. Laco Deczi dostal dárek od českých výrobců hudebních nástrojů Amati Kraslice. Na tuto darovanou trubku nám zahrál svou skladbu a hrál na ni poprvé před publikem. Nástroj velmi chválil a srovnával ho s trubkou značky Bach, na kterou hraje a je prý celkem unikátní. Na světě je asi 80 kusů takových nástrojů, jaký vlastní Laco Deczi. Chválil hlas trubky a jejího výrobce již ve chvíli, kdy hrál na tento nástroj, právě tou hrou a svou jemnou a lyrickou sonátou.




Laco Deczi a Celula New York
Slovenský Američan, často vystupující v Čechách a na Slovensku. Je právem znám po celém světě. Jeden z mála jazzmanů bývalého Československa, který "dobyl svět", potvrdil své kvality a překvapil svět nejen hudbou. Trumpetista Laco Deczi si sebou přivezl na turné do Čech skvělé hudebníky - Vajco Deczi /bicí/, Steve Clarke /basa/ a Walter Fischbacher /klávesy/.Jeho skupina má název Celula. Laco Deczi se narodil v roce 1939 v Bernolákove na Slovensku. Je jednou z nejvýraznějších osobností slovenské, české a následně americké jazzové scény. Pro někoho samorost který jde svou vlastní cestou v muzice a umění, každopádně hudebník a trumpetista výrazných kvalit. Z rodného Slovenska se Laco Deczi odstěhoval do Brna a zde se proslavil. V šedesátých letech odchází do Prahy, kde roku 1967 zakládá skupinu Cellula New York, jejíž tvorba vychází (ostatně jako Decziho) z hardbopu. Koncem osmdesátých let Deczi emigruje, aby v Německu a Americe vydal několik desek. Dnes žije v Americe, kde se živí výhradně muzikou. Laco Deczi a Celula New York je jazz z USA.



Cellula New York


Je to název kapely kterou založil v letech 1967 Laco Deczi v Praze. Touto skupinou prošlo mnoho kvalitních jazzmanů ze Slovenska, Čech a v současné době z celého světa. Mne zaujal název a netuším, jak došlo k výběru názvu jazzové skupiny Cellula. Hledala jsem co by toto slovo mohlo znamenat. Našla jsem tento článek. Celkem mě pobavil a možná i vysvětlil proč Cellula.



Rudolf Růžička: CELULA

Elektroakustická počítačová skladba nazvaná Celula (Buňka) byla vytvořena na základě uměleckého hudebního vyjádření tvorby buněčného automatu, jehož grafická forma shodných trojúhelníkových prvků, vycházejících ze Sierpinského kontinua, je zákonitě symetrická a periodická tak, jak se buněčný automat vyvinul v přírodních podmínkách. Hudební ztvárnění simuluje vytváření buněk v celulárním automatu akustickou cestou, k čemuž používá elektroakustické zvuky s rovnoměrným frekvenčním rozložením tónových vrstev mimo rámec běžné půltónové temperované soustavy. Pomocí úprav, které se používají při vzniku skladeb v elektroakustickém studiu, byla vhodnou kombinací výsledných zvukových struktur vytvořena proporcionální třídílná forma skladby o celkovém trvání 8 minut. Grafické a akustické ztvárnění buněčného automatu v různých podobách a tvarech vytváří počítač pomocí periferních zařízení: plotteru a synthesizeru.
Třeba je to docela jinak a význam názvu skupiny dalo docela jiné slovo, nakonec jsou tam dvě l a založení skupiny se datuje rokem 1967. Nenapadlo mne po koncertu při povídání s Lacem Deszi se zeptat proč Cellula. Vlastně mne ten název zaujal až při hlubším bádání o této jazzové formaci. Nakonec je to dobře. Mám připravenou otázku na příští rok. Nashledanou Laco. Těším se.




Co je jazz a hard bop

Jazz je hudba černochů z otrokářských lodích, kteří se plavili do Severní Ameriky a jejich rytmy, takzvané gospely daly prazáklad této hudbě. Všechno se prý mělo zrodit v New Orleans. Město ležící na řece Missisippi, které se stalo po roce 1856 kolébkou hudby. Zanedlouho však rozšířila nejen do ostatních měst USA, ale i do celého světa. Tak vlastně dala prazáklad a tím ovlivnila vznik nového hudební stylu, kterému se začalo dávat jméno "jazz".
V r.1954 vstoupil jazz do krize. Východní pobřeží ( East Coast ) kde byly příznivé podmínky ke vzniku nového stylu, kterému se říkalo neo-bopu. Tento vznikající směr byl silně ovlivněn stylem blues. Tak vlastně znovu ožívá dědictví Charlieho Parkera v novém pojetí Cliffordem Brownem. V neo-bopu se spojily prvky bopové i coolové hudby. První vlna přívrženců je z generace Gerryho Mulligana a Stana Getze; sami se dostali k east coastu přes kalifornský jazz. Do první generace patří mj. klavírista Horace Silver, saxofonista Sonny Rollins, bubeníci Ph. J. Jones a Elvin Jones. Ve druhé vlně přicházejí saxofonisté J. Grifin, J. "Cannonball" Adderley a Dexter Gordon, bubeníci Max Roach a Art Blakey aj.
Nejvýraznější ohlas neo-bopu se udržel ve stylu, který dostal jméno Hard-Bop. Parker je takovým vzorem, k jehož hře chodili hard-bopisté čerpat inspiraci. Vedle souboru Sonnyho Rollinse inovovaly hard-bop dvě skupiny význačných bubeníku bopu: kvintet Maxe Roacha a The Jazz Messengers Arta Blakeye. Hlavně rytmickou bohatostí, jež spojuje hard-bop s afro-kubánskou rytmikou. Název hard se vztahuje k peprnému rytmickému charakteru zadní řady, kterou tvořil kontrabas, klavír a bicí, stejně jako k nakřáplému a drsnému zvuku sólistů - saxofonu a trubky. Hard-bopové blues Horace Silvera je jiné od harlemského stylu nejen rozdílem let, ale i pojetím hudby. Je zde vše postaveno na procítění, pocitovosti a ztotožněním se s něčím nadpozemským - se samotnou duší. Tato citlivá hudba se zmíněnými stavy dostává své jméno - soul. Mnoho směrů ve stylu jazzu se vystřídalo od vzniku toho nápěvu z otrokářských lodí. Jazz je trochu nostalgický, trochu vášnivý a marnivý. Dovolte na závěr citát který mne zaujal: Na každý styl stačí jeden život. Janko Lehotský


Rozhovor s jazzmanem


Po koncertu jsem počkala v Šatovské vinárně a pan Miloš Bernátek mi domluvil rozhovor. Laco Deczi mne pozval ke stolu. Přisedla jsem si a povídala jsi s příjemným pánem v českém jazyce, kam se jen občas připletlo nějaké slovenské slovíčko. Nejprve jsem se držela připravených otázek, ale po chvilce se rozhovor nějak sám odvíjel a mi si jen tak povídala jako lidé kteří se znají.

Na turné po České republice jezdíte pravidelně? Jak je dlouhé a kolik měst asi navštívíte?
Vyjeli jsme 8.října a plánovaný konec je na 11. listopadu. Kolik měst nás ještě čeká nejsem schopen Vám vyjmenovat. Jistě nějaký rozvrh existuje, ale z hlavy nevím, ne to dohromady nedám. Kolik měst je za námi? Začátek turné je vždy na Slovensku. Tak první město bylo Prešov pak Teplice. Potom byla malá zastávka v Německu. Pokračujeme v Čechách, Kraslice. Tady jsem byl velmi mile přijat a jsem překvapen kam Amati došla na cestě ve vývoji a výrobě hudebních nástrojů. Vždy to byla fabrika spíše nástrojů pro děti. Tím chci říct že kvalita byla na dost ubohé úrovni. V dnešní době je Amati opravdu fabrika na světové úrovni. Dnes v Brně jsem jejich dárek, trumpetu, poprvé použil před publikem. Má výborný hlas a je srovnatelná s mojí. Já mám Bacha. Jejich na světě 80 kusů a je to nástroj opravdu kvalitní. Pokračovali jsme do Vrchlabí. Chvilka tápání. Ne už víc těch měst dohromady nedám. Nezlobte se. Jsme v Brně, kde vždy hrajeme v tomto klubu na Šelepové. Je zde výborná kuchyně a příjemné posezení, dobré víno, bezvadné publikum a fajn lidi. Měl jsem i jiné nabídky ke koncertování, bohužel jsme zde jen na dva dny a Šelepovu nemůžu vynechat. Je to vlastně takový můj domácí klub v Čechách. Hrál jsem zde prvně a zůstávám mu věrný.Tak jsem odmítl ostatní nabídky a hráli jsme pouze zde v Brně, na Šelepové. Preferuji tento klub.


Jaké vzory Vás ovlivnily na cestě k jazzu a jakou hudbu posloucháte dnes nejraděj?
Já nevím já beru ten jazz jako hudbu, tak nějak všechno dohromady.Začínal jsem někdy 16 nebo 17 letech. Počúvam Debussyho nebo Ravela, nemusím Davise. Mám rád i vážnou hudbu Bacha. Všechno to beru jako hudbu dohromady, nakonec i lidovou hudbu. Rád si poslechnu třeba rep. Snad rokenrol neposlouchám, ten mi nějak nic neříká.
Děkuji za rozhovor a pěkný zbytek pobytu v Čechách.

Laco Deczi vydal nové CD. Které se dalo na koncertu koupit. Je pravdou, že zde není kontakt s kapelou a hudba tedy není tak živá, je zase profesionálně nahraná ve studiu, ale chybí tomu ten visuelní kontakt.
Zde alespoň TRACK LISTING:
1 Got Cake
2 Bengy
3 File
4 Trash
5 Baron Roessler
6 Albanian Submarine
7 Wilmington
8 Summer Play
CREDITS: music: Laco Deczi except track 1 by Walter Fischbacher and track 4 by Steve Clarke, produced by Laco Deczi & Celula New York

V článku jsou použity materíály z těchto serverů:

www.jazzdnes.cz
www.2step.sk
www.lofish.com/laco/
hopnboprecords.com/
www.walterfischbacher.com/phishbacher
www.lofish.com
www.ov-kluby.cz