|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
S námahou jsem se nasoukala do gynekologického křesla a pak v něm bezmocně ležela a dívala se do mohutného zátylku toho hrubiána. Ze všeho nejvíc mi připomínal tlustého vykrmeného sumce. Zalitovala jsem, že jsem se nechala přemluvit k té zbytečné prohlídce… Ani nepozdravil, ani se na mě pořádně nepodíval a hned začínal vypisovat moji kartu. Nejdřív se mě zeptal na jméno, pak na věk a už se po ordinaci dunivě rozléhala třetí otázka: “Kdy jste měla naposledy pohlavní styk?”
Kdyby nebyl gynekolog, dostal by facku. Ale p rotože zhruba před dvaceti lety vystudoval lékařskou fakultu, musela jsem odpovědět. “Já? Já... nikdy.”
“Cože? Ve vašem věku?” uchchetnul se neprofesionálně a pootočil horní část svého zavalitého těla.
Pak s vysoko zdviženým obočím zahájil důkladnou prohlídku, během které si mumlal: “To snad není pravda…Myslel jsem si, že tenhle fenomén byl aktuální naposled ve středověku."
Byla jsem rudá všude, kde to jen trochu šlo. Obzvlášť, když z vedlejší místnosti přivolal jakousi bílou neforemnou velrybu slovy: “Pojďte sem, sestři, to prostě musíte vidět! A zavolejte i kolegu Bartoníčka z urologie, protože tohle, tohle uvidí poprvé a možná naposledy.”
Velryba rychle rozeslala signály po celé klinice a během deseti minut, se k prohlídce jakoby náhodou nachomýtlo několik doktorů, pomocná síla z bufetu a pět dělníků, kteří dole stavěli bezbariérový vstup pro vozíčkáře. Čím víc lidí prošlo ordinací, tím víc jsem se v té situaci cítila jako ryba ve vodě, s každým dalším čumilem, jsem se ujišťovala, že jsem krásná taková, jaká jsem. Šupiny, které pokrývají mé tělo do pasu dolů, se nádherně leskly a ploutvička v místech, kde mají jiné ženy chodila, působila tak křehce... Jak paprsek světla z lékařského přístroje mnou pronikla ta slast, kvůli které se prabáby nechávaly vystavovat v cirkusáckých kádích. |
|
|