Sen?
Probudila jsem se unavená a
psychicky vyčerpaná. Nevěděla jsem proč a až během
dne jsem se rozpomenula. Zdál se mi sen, který byl možná až příliš
skutečný. Můj vlastní sen, který jsem prožila.
Na chodbě školy v prvním patře
jsem já a najednou se strašně vyděsím. Běžím na záchod a kouknu se do
zrcadla, kde vidím sebe a svoje oči, z kterých teče krev. Strašně se
bojím a nevím co mám dělat. V jednu chvíli mi oči splynou v jedno.
Jsem kyklop, jehož jediné oko je podlité krví. Mám ale dvě oči, jen
zrcadlo mi ukázalo jedno. Možná mám vidiny z toho strachu, který se
mě zmocnil. Vybíhám na chodbu a křičím. Teď už tam ale nejsem sama,
vidím své spolužáky a jdu za nimi. Bojím se a chci aby mi pomohli.
Jdu ke kamarádce, která mě od sebe odtáhne. Sednu si na žíněnku a
brečím a potom mě někdo zezadu silně obejme. Je to muž a drží mě
pevně. Jsem klidnější a cítím se v bezpečí. Je to jako bychom byli
jeden člověk. Dlouho tak sedíme, usínám a probouzím se. A nic si
nepamatuju, až během dne se rozpomenu...Zdál se mi sen.
Ale já přece vím, že to nebyl
sen. Všechno se to skutečně stalo, všechno jsem prožila a všechno si
pamatuju. Nikdo mi nemůže vzít ten pocit, který jsem měla. Vážně mi z
očí tekla krev, musíte mi věřit. Čím víc o tom přemýšlím, tím více je
to pravdivější. Neberte mi můj sen, který jsem snila. Vždyť už tím,
že sním, sen uskutečňuji. Není žádné plnění snů. Sen prostě je, nebo
není. Je skutečnější než ta nejskutečnější skutečnost. A taky mnohem
intenzivnější. Jediné, co nevím, je to, jestli i spolužáci a muž,
který mě obejmul, mají stejně intenzivní zážitek. Můžu se jich
zeptat. A nebo radši ne, ještě by to popřeli. Možná jsem žila za ně.
Ale jakto, že si nepamatuju jejich pocity? Kam se poděli? Musí být
někde důkaz o tom, že to, co udělali, bylo skutečné. A setkám se s
nimi ještě někdy? Určitě ve škole...Nechci je potkat. Muže z mého snu
jsem dnes potkala, ale dělal, jakoby se nic z toho nestalo. A já měla
takovou chuť ho znovu obejmout a poděkovat mu. Proč mi to nechce
dovolit? Nic nechápu, všechno se to přece stalo, tak proč se to
muselo ztratit? Vzpomínku přece mám.
A ráno mi na rameno poklepe
mistr Freud a praví: „Slečno, pojďte se ke mně položit na
kavalec, popovídáme si.“
|
