V MOCI NOCI
Mít tak chaloupku
S krbem. Uprostřed lesa.
V něm by rostly jahůdky,
Borůvky, hříbky i houby …
A jiná havěť.
A taky by tam skotačila zvířata s havětí
A víly.
Byla by v lesíku studánka.
Až na dno mokrá
A modrá
S chladivou, osvěžující vodou.
Kam by chodily srnky
A jeleni a daňci
Svlažit hrdla.
A v divokém hvozdu
By se vyloupl
Palouček.
Po setmění by
Prošel kouzelnou proměnou.
Jakoby se nad ním
Rozžaly lampiony.
Tisíce lampionů.
Odkudsi by přitančily
Víly a cestou
Potkavše strouhu
Vody by ji přivedly s sebou.
Stružka by poskakovala
vedle krásných pannen.
Lesních.
V nočním tanečním
Reji by rozkvétala
Lesní kvítka,
Všechno by divukrásně
Zavonělo.
Jak jen noc dovoluje.
Lampionky střeží světlušky.
Světýlka nesmí vyhasnout.
A nevyhasnou.
Dokud usmívající se
Měsíček
Nepokrčí rýhou v čele.
Ten chrání noční plesy
A krásu víl.
Jejich nekonečnost,
Bledost.
Průsvitnost.
Broučci s podnosy
z listí. Na nich
pochoutky.
Co dá les:
Semínka kapradin
A lesní jahody,
Odněkud přitančí
Malinovník
Ten pasák
Svých šlahounů
S bujaře vybarvenými
Plůdky.
Silně, až omamně
Zavoněly.
Vystavujíc se
Všem očím nezvaným
Nastavujíc se pozvaným.
Rozdávají svou sladkost,
Pevnost – své mládí.
V tu pravou chvíli
Na pravém místě.
Kolem pařezu
Se srocují žínky
A hebounké víly.
Ochránci svíčiček
Ožehávají pařezovou
Společnost.
Neděje se nic
Důležitého.
Ve víru radovánek,
V letu sukní,
V elegantních posuncích,
V neskutečnosti,
V rozjařených pohledech,
V záchvatech omámení,
Ve všem
A nade vším
Se usmívá
Mrtvé oko
Měsíce.
A pramínku
Vody
Někdo našeptává
Cosi
O osudu.
Pramínek slaně
Mohutní
A stromy
Tiše vzdychají.
Les jen těžce
Zasténá.
Bolestně.

Chce se mu nebýt. Je unaven. Unaven lidmi. Otráven lidmi. Les potemněl a zešedl. Zhloubl a více se ponořil do sebe. Přišla neohlášena. Jako pokaždé. Nevítána. Nezvána. Ale přicházela pravidelně. Noc se zakousla do duše Lesa. Do mozku Lesa. Černé hvozdy zahvízdaly. Nesouhlasně. Tmavé proluky jen chabě něco namítly. Lese, jdi raději spát…
Stromy probudily vracející se houkačky. Sovy posnídaly. Větve se protáhly v dechu větru. A spící ptáci na větvích se rozeřvali. Obyvatelé začínají svůj nový den.
Co dělá Les dnes? Nehostinná přítelkyně utekla před dnem. Večer jej bude pronásledovat.
Les pomalu procitá ze své samoty. Probírá se ze stavu, do nějž ho shodila Noc a celá ho zválela. Nebyl schopen odhadu. Rozum leží někde upocený, boj, co svedl, byla jen další zkouška. Krvácí. Musí hledat cestu. Neví kam a kudy. Ale večer vstoupí znovu do ringu. Polámaný, zubožený.
Soumrak tiše klesá. Zvěstuje příchod své královny. Ta na sebe nechává čekat.
Souboj je neodvolatelný. A nevyhnutelný.
Noc už dopadla na zbídačený mozek Lesa.
„Proč?“ ptá se Les.
„Proč dnes? Teď? Proč vůbec? Nechci bojovat.“
Noc se jen zhoupla v bocích a ostře, posměvačně se zasmála. Její řezaný smích se vracel v ohlušujících ozvěnách odrážejících se od škodolibých skalisek.
„Nechci bojovat, slyšíš?“ zopakoval Les a nejistě se nakrčil.
„Nechci bojovat, slyšíš?“ zanotovala opovržlivě královna.
Krajinou se rozdrnčel hrůzostrašný chechot. Jakoby rozdvojený.
Bdící zvěř popadla panika.
Řev se vracel stále silněji ze všech stran. Ze země vyráželo dunění. Výsměšné i pochvalné, tak vzdálené a proto tak blízké, cizí až vlastní. Tak černé, že zbělelo. Zachmuřené a radostné zároveň.
Otázky vypaloval bledý Les jednu za druhou. Bránil se, prorůstal houštinami, aby na něj Noc neklesala. Nenaléhala a nenalehala. Vytrvale útočil až do svítání, kdy jej Noc, otázky i síly opouštěly. Krvácel víc než dřív.
Po zčepýřených chomáčích listí ho pohladily paprsky. Chtěly ho uklidnit. Snad ho jen rozptýlit.
Sehnul se a ustlal si na mechu. Potřeboval nabýt sílu na Noc.
Ze světlého snu ho vytrhla bolest. Rána, kterou nově utržil byla hlubší. Zařezávala se mu do živé kůry a prýštila. Tak divně a hustě prýštila.
Co se mu to jen zdálo? Bolestí zapomínal na bolest. Ztrácel nad sebou kontrolu. A vědomí. Měl sen:
Vánek mu šeptal do vousů. Byla to rada. Podivná rada. Větřík si broukal, pohrával si s jeho větvemi a šeptal: „Na nic se neptej … fúúú …….na nic …… fííííí…..neptej …..fiúúúúíí……“
Nerozuměl tomu snu. Ale ta rána mu ubírala síly a tekutiny. Propadal se do spodních pater. Klesal stále níž a níž. Provázely ho sny.
V komoře s otazníky mu vykřičník ještě stačil vykřičet, že: „Cesta je lemována otázkami“ a Les se probořil hloub.
Tady, v místnosti černě vystlané, visely po zdech nápisy: „Ne každá cesta je lemována otázkami.“
Propadlo se zhouplo a otevřelo další bránu.
„Převezmi odpověď a budeš žít“, ozvalo se, zmohutňovalo se a zhmotňovalo se v jakýsi pomník, v jakousi patetickou bustu.
Les chroptěl a zmítal se v posledních křečích. Hlavou se mu honilo: „Budeš žít, budeš žít…“ tvořilo to smyčku, která se opakovala.
„Ale co je dál?“ zeptal se sám sebe a klesl.
„Propadáš se do sebe“ objevilo se mu před očima.
Svalil se na úplné dno, kde rudě vytékala obrovská písmena. Slévala se v jezero.
Pochopil. On nemluvil s Nocí. Nemluvil s nikým. Byl to jen on. Celou tu dobu. Pozdě pochopil, že o něj kdysi někdo stál.
Teď jen plival chuchvalce krve a zíral na hustá rudá písmena vyvěrající ze štěrbin.
Stálo tam: „Umíráš v sobě“.