Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	Zloba Autor: polefka (Občasný) - publikováno 21.11.2004 (18:42:57)

I.

Kolik je hodin? Na budíku mezi červenou čtyřkou a třicítkou bliká ob vteřinu dvojtečka. Ježiši Kriste, ne už zase! A zas nafouknutý břicho! Zvedne hlavu a chvilku čechrá polštář. Poté se po něm převaluje ze strany na stranu.  Sakra, kde je nějaký studený místo?

„Miláčku, ty už zase nespíš?“ promluví do ticha opatrně Jirka, ležící na druhé půlce postele. „Ne,“ odsekne s předsunutým dolním a zvednutým horním rtem. Tak kolik pak máme na stropě teček. Sakra, už ani to si nepamatuju… vždyť jsem je počítala včera. Nebo to bylo předevčírem? Ne, teď je ještě moc velká tma, nevidím tam. Nebo si na to mám pořídit brejle?

Přeci jen se zvedá. Vlasy přeležené, oči zalepené. Vyjde ven z pokoje. Kulhá s jedinou pantoflí na záchod. Už zase průjem? Ach jo… vždyť jsem nic nejedla! Kdy jsem vlastně naposledy jedla? V poledne? Razantně tahá za splachovací šňůrku. Pak se vrací do postele.

„Zase průjem? Nechceš si vzít prášek? Třeba by se ti ulevilo…“

„Nech mě bejt a spi. To mi pomůže nejvíc!“

Budík chrchlá nějakou písničku. Současně ukazuje 6:30. Za normálních okolností bych tě teď majzla po uších a spala dál. Jenže já nespim. Už dva týdny v noci celé hodiny civim tmou na strop. Chvíli autora chrchlání bez jakékoli myšlenky nebo pocitu pozoruje, nakonec jej se zaujetím vypne. Kouká z okna na zamračenou oblohu. Další pondělí. Neznám člověka, který by měl rád pondělní rána.

Vejde do sprchy, umístěné v koupelně přes úzkou chodbičku. Bezcitně stojí pod kropítkem, z nějž proudí voda. Nevnímá ani to, že než se do rour dostane teplá, teče jí na hlavu nejdřív voda studená. Ranní rituál před každodenním bojem. S rodinou, s prací.

            „Lásko, nevíš, kde skončil ten můj žaket?“ ozve se ňoumovitým hlasem z venku mycí komůrky.

Bože, vlez mi už na záda. Je tam, kam sis ho včera dal. Proč jenom musí všichni chlapi bejt jak malý děti!?

„Prosím, lásko, kde je? Já vim, že sem neschopnej,“ zaslechne po chvíli smířlivě, protože předtím neodpověděla. Dobře, dobře. Vyhráls!  „Na židli přece! Jako pokaždý, moh by sis to už laskavě po těch patnácti letech konečně zapamatovat?“ Osuší se, oblékne si župánek a vyrazí do kuchyně.

V pozadí se opět ozve sprcha. Začne snídat. Usrkává kávu a občas k ní přikousne kus suchého gumovitého rohlíku. „Můžeš mi prosím Tě říct, proč jsi včera nekoupil žádný pečivo? Proč musim všechno dělat sama? Vždyť chodíš domů dřív, jak já!“ Chvíli jen udiveně sedí - nikdo neodpovídá. Jakoby jí ty věty zazněly v uších a pak zmizely. Nejdřív tím byla zaskočena, nakonec si uvědomí, že vlastně zůstaly nevyřčené.  Jediný, kdo je skutečně slyšel, byla ona, nikdo jiný, vykřikla je sama pro sebe ve své hlavě.

Dojí, umyje hrníček, vrátí se do pokoje a oblékne se.  Na rozloučenou ze sebe dokáže vytlačit poněkud zmijovitým tónem: „Tak ahoj, večer!“ Místo očekávaného pozdravu se ozve rána. „Bože, musíš vždycky pustit tu ruční sprchu z ruky, aby spadla na zeď?“

„Promiň!“ Pauza. „Tak ahoj. Po práci pudu s chlapama na jedno. Přijdu rozumně.“ Už už mu chce říct, „jen běž“, včas jí však dojde, že se ve skutečnosti potýká s oznámením bez jakékoli poptávky po jejím názoru. „To mi jako oznamuješ nebo se mě ptáš nebo co?“

„No, tak snad se tě nemusim dovolovat aspoň vo ten jeden večer v hospodě měsíčně, ne?“

„Víš co? Tak si teda jdi!“ Práskne za sebou těžkými vstupními dveřmi.

II.

Stiskem vypínače rozzáří osvětlení schodiště. Tak, čim mi to ten debil dneska zase osladí na poradě?Že neumím anglicky? Sestoupí z prvního schodu a v tu chvíli jí začne bolet břicho. Jau, už je to tu zase. Snaž si představit něco hezkýho. Pokračuje dolů po schodech a přitom stále zrychluje. Nebo že jsem tlustá?

Koupila si novou blůzu. Chtěla si udělat radost - radost z toho, že když si ten kousek střižené bílé látky v obchodě zkoušela, připadala si zase mladá. Ta žena, na kterou se dívala do zrcadla, připomínala plachou patnáctiletou dívenku, jen neměla tak hladkou pleť. Z té krásy jejího mládí se ještě leccos zachovalo, na rozdíl od jejích kolegyň neměla všude špíčky, zůstaly i původní ladné křivky – jen už udržení jejich pevnosti vyžadovalo použití dalších prostředků. Druhý den přišla s patřičnou hrdostí vznešeně do práce. Recepční právě telefonovala, když jí ale uviděla, uznáním zaťala pěst a vztyčila palec. I jinak přísný ředitel jí složil taktní kompliment. „Mám novou blůzu,“ oznámila spolunájemci své kanceláře. „Hm, docela by ti i slušela, kdybys trochu zhubla,“ usmál se šibalsky. Nevěřícně na něj zírala, bez schopnosti ze sebe vymáčknout jediné slůvko odporu. Ač byl vysoký, často poplácával svůj „pivní teřich“.

Špatně došlápne, div si nevyvrtne kotník. Sakra! Musí zpomalit. Podívá se na hodinky. Zase pozdě. Přiblíží se k vchodovým dveřím. Sáhne do kapsy kabátu, nic tam však nenahmatá. Doprčic! Klíče? Počkat – kabelka. Úspěch. Snaží se trefit do zámku, nicméně se jí to příliš nedaří.

Vyjde na ulici. Právě v době, kdy celý svět spěchá s nezvládnutelným zpožděním do práce. Také ona vyráží jako neřízená dělová střela kupředu, nevybíravě předbíhá, případně rozráží překážející a pomalé. Nebo, že jsem si nevšimla chyby na jeho faktuře a voni jí poslali zpátky a firma kvůli němu musela zaplatit procento penále za zpožděnou platbu? Vytáhne krabičku Peter, jednu z nich chytí zuby, krabičku hodí zpátky a rozohněným zapalovačem zažehne bílý konec cigarety. A byla to samozřejmě moje vina, protože, on by mě přece na takovouhle chybu na mojí faktuře hned upozornil?

„Ježiš, uhněte, paní!“ Nicméně kolize s malou stařenkou se zašlým červeným baretkem je nevyhnutelná. Slabší z nich odpadá na zem. Ta druhá pokračuje dál, jakoby se nic nestalo. A když proti němu něco řeknu, tak všichni jenom potichu přitakaj, ale říct si netroufnou nic. Maj sevřenej zadek, že by je nepozval v pátek večer do hospody nebo v létě na oslavu narozenin.Začíná pršet, musí si tedy nad hlavou rozpřáhnout deštník. Navíc ho snad maj i radši. Bodejť, ví vo každym všechno, tu a tam je zve po práci na pivo. Kapky se pomalu, leč rozhodně proměňují v docela hustý lijavec.

Prší jako tenkrát na podzim. Půlka lidí zůstala s chřipkou doma, jen ona musela kvůli uzávěrce do práce. Když dorazila do kanceláře, ani si jí nevšiml. Seděl tam u dokořán otevřeného okna a kouřil. Usedla za psací stůl a dívala se na něj. Snad mu to dojde a nechá toho. „Víš, že bossák má novou sekretářku? Fakt kočka,“ pronesl jen tak mimochodem a vydechl další mráček kouře. Po chvíli už jí to nedalo: „Heleď, prosím tě, nemohl bys zavřít to vokno?“

„Nemoh, proč?“

„Já jsem nemocná…“

„Tak proč chodíš do práce? Ještě mě nakazíš!“ Típnul cigaretu, vytáhl ze šuplíku nový balíček, gurmánsky z něj sejmul průhlednou fólii a obratně vycvrnknul další Lucky Strike. Nevěřícně na něj zírala, bez schopnosti ze sebe vymáčknout jediné slůvko odporu.   

Po nebi prolétne jako bílý vlas blesk a pár okamžiků na to se za ním ozve nebezpečně znějící zapraskání. Jak na něj, sakra? Vždycky, když mu to chci vpálit do ksichtu, tak se celá roztřesu.  Šéf ho má rád, všichni ho de facto maj rádi. Takový hovado - proč? Pravda, i já jsem ho měla ráda…

Seděla u počítače a předstírala práci. Ve skutečnosti zaslouženě luštila křížovku, právě totiž dodělala daně za poslední kvartál. Někdo zaťukal.

„Tak vám vedu nového kolegu,“ otevřel dveře šéf, dobrosrdečný padesátník s knírkem.

„Dobrý den, jsem Miloš Charvát,“ představil se vysoký chlápek v kvádru. „Hořovská, Lucie, dobrý den,“ vstala trochu neobratně, zaskočena tím nečekaným vstupem, a podala mu ruku. Nestiskl jí zrovna nejpevněji, ale díval se jí přitom do očí a to ní mocně zapůsobilo.

III.

            Slunečný víkend. Firma pořádala každoroční „zahradní oslavu“, přičemž místo zahrady pronajala golfové hřiště nedaleko řeky. Jirka se kvůli svému řemeslnému povolání nejlépe cítil v montérkách, na jejichž čistotu si však velmi potrpěl. Tituloval je pojmem « žaket ». Vždy se u toho sice usmíval, ve skutečnosti toto vznešené označení chápal jako výraz úcty ke svému povolání. Nyní si připadal značně nepohodlně v lesknoucích se černých botách, košili a obleku. „Sluší ti to,“ ujistila ho.

            Procházeli se po malé terase u občerstvení příslušné k onomu golfovému hřišti. „Ahoj Lucko!“ přistoupil k nim náhle s vřelým pozdravem. Vypadal jinak než normálně. Skvěle. Lehce zrudla. „Měla bych vás asi představit. To je Jirka, můj manžel…“

            „Velice mě těší, jméno mé jest Miloš, kolega…“ dostalo se Jirkovi usměvavého představení od obličeje o hlavu výš. Potřásli si rukama. „Máte sakra pevnej stisk, Jirko.“ „No,“ odpověděl Jirka s dávkou rozpačitosti.

            Začali se procházet po hřišti. Lucie se stále čepýřila, Jirka nepřítomně hleděl před sebe – přemýšlel nad tím, že až se vrátí domů, musí dát (své ženě) přišít knoflík od veliké náprsní kapsy montérek. Miloš dlouho sbíral odvahu, než se nakonec rozpovídal. „Když jsem byl minulý měsíc na služební cestě v Německu, pozval mne šéf tamní pobočky také na golf,“ usmál se na Lucii. „Namítal jsem, že mi to moc nepůjde, že spíš preferuji ten tenis...ale pak se mi to utkání docela vydařilo. Nechcete si zahrát golf, Jiří?“ mrknul na stále ještě zamyšleného Jirku. Lucie polkla.

            „Ne, díky, snad radši ten fotbálek, jestli ho teda tady u kiosku maj…takovej fajnovej podnik–“

            „Jo, hospody, to už není můj šálek čaje. Jaké vlastně máte za povolání?“

            „Jsem instalatér. To víte, hrát golf do Německa nejezdim, ale kdybyste potřeboval, ozvěte se, rád vám pomůžu,“ vyslovil spokojeností moci také nabídnout své umy.

„Jo, Jirka je šikovnej,“ zavěsila se do manželova rámě hrdě Lucie.

            „Jo, možná, že přijdu..“ odvětil chladně Miloš.

IV.

            Uplynulo pár týdnů a Lucie najednou cítila, že se Milošovo chování změnilo. Pořád k ní sice přistupoval přátelsky a vřele, ale něco zřejmě nebylo v pořádku. Nevěděla, co si s tím počít, se svým přísedícím kolegou chtěla vycházet dobře. A hlavně nechápala, proč k ní začal být tak odtažitý.

            Jednoho říjnového odpoledne zůstala v kanceláři po pracovní době. Byla už tma, proto když se vracela od kopírky nacházející se na konci chodby u okna, viděla, že jen skrze okraje jediných dveří ještě prosvítá světlo – těch, které patří k jejich kanceláři.

            Vkročila. Miloš seděl na stole a koukal do nějakého papíru; soudě podle přehnutí se jednalo patrně o dopis. Zavřela za sebou. „Pojď se na to podívat,“ řekl aniž by odhlédl od listu, který držel v pravé ruce. „Co se děje?“ otázala se, pokládajíc okopírovaný štos na svůj stůl. „Prej nám maj přidat..“ „Fakt jo?“ Přistoupila k němu, aby si tu skvělou zprávu ověřila. Odložil papír, nahnul se k ní a snažil se jí políbit. „Miloši!!! Já jsem přece vdaná!“

            „Ale teď jsme tu sami…no tak…vždyť se ti přece takym líbim, ne?“

            Nevěděla, co dělat. Snažila se ho odstrčit, ale nedařilo se jí to. Rukou jí objal a snažil se jí přitisknout k sobě.

            „Miloši, pusť mě!“

            „Nepustím…,“ usmál se na ní, jakoby to všechno byla jen dětská hra.

            „Pusť mě,“ začala ho drobounkými pěstičkami bít intenzivně do hrudníku.

            Nakonec jí nechal na pokoji. Poodstoupil, odplivl si a řekl: „To by se asi ten tvůj Jirka pěkně podivil, co to má za manželku, která se tady po pracovní době hezky po tmě spustí se svým kolegou.“

            „Co to tady říkáš, vždyť ses na mě vrhnul ty?“ řvala na něj ze svírajícího se krku.

            „Jó? A co ty e-maily, cos mi posílala? Mám je všechny hezky uložený?“

            „Jaký e-maily? co to tady povídáš?“

            „No ty od tebe, přece…“ řekl usměvavě s naprostou samozřejmostí.

             Nevěřícně na něj zírala bez schopnosti ze sebe vymáčknout jediné slůvko odporu.

V.       

Déšť pomalu ustává. Dá deštník k zemi, předtím jej ale na okamžik podrží napřažený jako meč. Nejradši bych tě takhle probodla. Rovnou do rozkroku, aby tě to hodně bolelo. Nekompromisně a rychle píchne vpřed, vzduch jí neklade žádný odpor. Je celičká rozpálená, veškerá energie z jejího těla teď spotřebovává zloba. Měla bych mu to říct. Měla bych říct šéfovi, co se stalo. Jirka je hodnej, šel by mu rozbít hubu a já svýmu manželovi teda rozhodně nechci přidělávat další problémy. Jenže co mu můžu říct?

Zůstane stát u přechodu pro chodce.

Proč jenom jsem já, husa pitomá, kdysi Milošovi napsala heslo od svýho počítače, aby za mě mohl upravit nějakou chybku v účetnictví? Copak jsem mohla vědět, co chystá? Ale co kdybych tohle všechno šéfovi řekla, třeba by mi věřil? Ne, nevěřil...prostě nemám šanci. Jako ostatně vždycky.

Rozhlédne se, auta nikde. Vykročí. Já vim, že si tohle řikám už půl roku každej den, ale asi bych už to konečně měla udělat, abych měla klid, mohla zase normálně žít a spát. Jenže já to nezvládnu…

VI.

S Milošem už takřka nekomunikovala, v podstatě kdykoli s ním měla hovořit, zmocnilo se jí neovladatelné naštvání. Předcházející den si to namířila se dvěma kolegyněmi na oběd do nedaleké hospody. Hned co se za nimi zavřely dveře od výtahu, rozpovídala se starší z nich, Martina. „Holky, normálně, můj starej v noci fakt hrozně chrápe, já už to nemůžu vydržet!“ Svou větu doprovodila ublíženeckým výrazem. Bez okolků si přisadila i Eva: „No, mně včera Mirek řek, že prej po něm kouká ňáká jejich recepční nebo co a hrozně se přitom usmíval, jak na mě vyzrál. Víš co sem mu na to řekla? Víš co sem mu řekla? Tak si za ní běž, vona tě stejně nebude chtít, až zjistí, že z tebe nekoukaj žádný prachy…“ Zvedla káravě prst a dodala: „Jo, chlapi jsou hrozný prasata! A ještě ke všemu úplně blbý!“ Všechny tři se rozesmály, až se kabina zdviže zachvěla.

Dorazily do přízemí. Lucčin smích brzy zhořkl, protože u vrátnice stál Miloš. „Tak co, kočky, jdeme se najíst?“ mrknul po nich švarně. Na úzký chodník se nemohli všichni čtyři poskládat; Lucie zůstala za ostatními, jen občas zaslechla nějaký útržek rozhovoru a návazný smích. „Víte, že délku prostředníčku ovlivňuje hladina testosteronu?“ Zvednul dlaň. „Už vidíte, proč jsem tak nadrženej?“ Ženy po obou jeho bocích vybouchly smíchy, obzvlášť bujaře Eva.

Do zakouřené hospody vešel jako první Miloš. Dle etikety přidržoval dámám dveře, když jimi měla projít Lucie, jakoby se mu vysmekly, ale zavčas je ještě stačil chytit. Lucii to nicméně k vylekání stačilo, dokonce zaprahla po toaletě. „Neboj se! Já bych tě přece nepraštil…“ usmál se na ni laškovně. Lucie se omluvila, aby mohla vykonat potřebu. Když ji vyřídila, uvědomila si, že jí vlastně chybí hlad. Dokonce snad měla i pocit, že bude každou chvíli zvracet. Přesto si sama sobě zakázala se vzdát a hledala v rozlehlém sále své zřejmě již usazené spolupracovníky. Zanedlouho je vytušila v odděleném salónku. Skrze nepříliš vkusnou stěnu z ratanu a umělých květin je nezřetelně slyšela. Miloš něco šeptal, občas jej přehlušilo tlumené řechtání. Poněkud nesvá se k nim přiblížila. „He, ehm…,“ chtěla říct rozhodně, avšak výsledek se výhrůžce příliš nepodobal. Každopádně zvedli hlavu. „Eee, seš v pohodě?“ zeptala se spíše řečnicky Eva.

„Jo, dobrý.“

„Poslední dobou seš pořád nějaká bledá…poslyš, nemáš ty náhodou ňákej problém?“ vložil se do debaty se vší vážností Miloš.

„Ne, počkej…fakt v poho…? S Jirkou a tak?“ pohlédla na ní starostlivě Martina. 

            „Jo, opravdu jsem úplně v pořádku!“

            „No, hele, nevypadáš…co ten Jirka?“ položila jí ruku na rameno Martina.

„Ne, fakt, všechno óká!“ zírala na ně nevěřícně bez schopnosti ze sebe vymáčknout jediné slůvko odporu.

VII.

Najednou zazní jekot brzd, rána jí katupultuje vzduchem a pak dopadne na záda. Leží na mokrém studeném asfaltu a nemůže se hýbat. Ze všech stran se k ní sbíhají lidé. Někdo už volá na 155. „Srazil jsem tady chodkyni, vůbec jsem jí neviděl, nejspíš se pořádně nerozhlídla.“ Ten hlas se jí zdá povědomý. Miloši! snaží se marně vykřiknout. Nevěřícně na něj zírá, bez možnosti ze sebe vymáčknout jediné slůvko odporu. Připadá si hrozně unavená a slabá. Zavírá oči. Cítí uvolnění.

(říjen – listopad 2004, doma)

Poznámky k tomuto příspěvku

Quotidiana (Občasný) - 15.11.2004 > Není to špatný, ale trochu mi v tom chybí "život"  ... hlavní hrdinka je od začátku do konce naštvaná na celý svět, ale nějak tam chybí vysvětlení, proč vlastně ... možná že i ten vztah Lucie-Miloš a jeho změny by stál za víc pozornosti... Miloš se představí, v dalším odtavci mluví s manželem a ve třetím se dozvíme, že jejich vztah se změnil... Body: 4 <reagovat

polefka (Občasný) - 20.11.2004 > Quotidiana> Děkuju za reakci, přiznám se, že mě překvapilo, že si to vůbec někdo přečetl - neuvedl jsem žádný výrazný podtitulek. Nezávisle na Tobě (o Tvé kritice jsem se dozvěděl až teď) jsem připravil určité změny. Nevim, jestli zcela odstraní Tvé výtky, každopádně vztah Miloš-Lucie jsem trochu "prodloužil". Co se týče vysvětlení, proč je Lucie naštvaná, za sebe bych mohl Ti odpovědět, že je naštvaná na Miloše, především však sama na sebe. Nový podtitulek zní "postmoderní povídka", to proto, že - jak nás učili ve škole - chci nechat každému, aby si sám rozmyslel a domyslel, o čem ten příběh vlastně je. Ty nabízíš jednu variantu, já říkám svou a doufám, že ještě někdo přijde s něčím dalším. Každopádně Ti děkuju moc za první skutečně "hlubší kritiku" mým směrem tady na Totemu. <reagovat

Max Bubakoff (Občasný) - 21.11.2004 > proč je to tady zase? vim, todle neni moc hluboká a přínosná kritika...:))) <reagovat

čtenář StD - 17.5.2005 > No celkove se mi zda dej dost primy a linearni, nehlede na to co nas ucili ve skole o postmoderne (a ja to zcela ignoroval)...Uvedom si mistem neverohodne dialogy, resp syntax a pouzita slova obzvlast v "myslenkach" - pac takhle strukturne clovek nemysli, vety sou dost popisne a v ramci celku nekontinualni a ukazuji spis na vypravecsky zamer nez na myslenky "hrdinky" ...i cast popisovana vypravecem obcas "trpi" pouzitim (mozna jen pro me) neadekvatnich slov, kterym sice ukazujes svoji slovni zasobu, ale textu nak nesedi... celkove hodnotim jako pro me asi nezajimavy prumernejsi text obecne charakteristicky disbalanci... <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku <jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + dvě ?