|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Čekal na ni na nádraží. V ruce svíral rudou růži. Pravou rukou neklidně žmoulal lem krátkého kabátku. Každou chvíli se díval na hodinky a nedočkavě odpočítával vlekoucí se minuty, které ho dělily od setkání s ní. Zbývala jen slabá čtvrt hodinka. Jak dlouhá doba pro toho, kdo miluje. Usmíval se. Vzpomínal na její vlasy, hebké jako to nejjemnější hedvábí. Na vůni jejího těla, když mu ležela v náručí. Na smích, který proměnil pochmurný den v sluncem zalité chvíle. Vzpomínal na pomněnkově m odré oči, na drobné pihy na tvářích; na pramen vlasů, který jí stále padal do obličeje. Vzpomínal na okamžik, když se jejich oči před pár týdny setkaly v kavárně. Vzpomínal na první polibek a na její rty, které chutnaly po jahodách. Vzpomínal a byl zamilován.
Vlak dorazil do cíle. Z vagónů se hrnuly desítky lidí a pospíchali za svými radostmi i starostmi. Vystoupila jako poslední. Rychle si upravila neposedný pramen vlasů a rozhlédla se po nástupišti. Zahlédla ho stát u jednoho z automatů. Milovala jeho jemné ruce, které ji hladily; jeho chlapecký úsměv a hnědé oči. Milovala jeho hluboký hlas, když pro ni za doprovodu piana zpíval. Byla bláznivě zamilovaná.
Jejich oči se našly a usmívaly se. Šel jí naproti. Setkali se. Políbil ji na tvář. Červenala se jako růže, kterou přijala s úsměvem. Nebylo potřeba slov, jejich srdce mluvila vlastní řečí. Řečí milenců. Nesměle ji chytil za ruku. Odcházeli. Byli zamilovaní.
Iveta na něj čekala na nádraží. Rozhlédla se. Z vlaku už nikdo nevystoupil. Slib, který jí dal odešel s ním, když ji nechal ležet nahou a zamilovanou v posteli. Smutnýma očima hleděla za párem dvou důchodců, kteří spolu ruku v ruce odcházeli z nástupiště. Žena držela v ruce rudou růži. Nepřijel. Nepřijede, nikdy. Iveta se rozplakala.
|
|
|