|
| |
 |
Noviny
Autor: danielka () - publikováno 25.3.2001 (00:11:44), v časopise 27.3.2001
|
|  |
„ÓÓÓÓÓÓÓÓÓ, nééééé. Tenhle zvuk nesnáším.“ To byla moje první slova ten den. Nesnáším budík…jakýkoliv…nic proti ním, dělají jen svou práci, ale takhle brzo ráno?!
Ten den byl skoro jako každý jiný až na to, co se během něj událo.
Po umlčení budíku jsem se vydala dolu do haly, kde na mě tou dobou čekávají dopisy a hlavně noviny…ty naopak miluju. Nemůžu si představit dne bez nich. Jenomže dneska nic….žádné dopisy a žádné noviny. „Divný,“ řekla jsem si „ale možná, že pošťák jen zaspal.“ Divný to opravdu bylo, protože náš pošťák chodíval vždy ve stejnou dobu. Mohli byste si podle něj řídit hodinky. Pošťákem je už 25 let a nikdy, co tu bydlím se neopozdil. A když onemocněl, tak za něho roznesl poštu jeho syn a ten taky chodil přesně.
No což, dneska budu muset posnídat bez novin. Téměř automaticky jsem postavila konvici na plyn a odešla do koupelny. To zas vypadám. Jako bych se vrátila z flámu. Co to říkala June? Zelený čaj na kruhy pod očima a tvaroh na povadlou pleť. Asi to budu muset někdy zkusit.
Snídaně mi bez novin zabrala o půl hodiny míň času a tak jsem vyrazila do práce dříveji než obvykle. V autobuse bylo o hodně míň lidí než obvykle, dokonce jsem si I sedla. To se mi nestalo ani nepamatuju. Když jsem otevřela dveře do budovy naší společnosti, připadala mi hala nějaký jiná….jiná než jindy. Čím, jenom čím? Přemýšlela jsem. Á, už to vím. Recepční tam jenom sedí a čte si noviny, nevyřizuje telefonáty, nejsou tu žádní lidé, kteří by vyžadovali obsloužit. Nedá mi to a jdu rovnou k pultu recepční. „Dobré ráno. Jak se máš, Jane?“ Vypadá překvapeně a stroze odpoví, že dobře. Nedá mi to znovu a dávám se s ní do hovoru, během nějž objevuju spřízněnou duši. Vůbec jsem netušila, jak mnoho máme společného a jak skvělá holka to je. Loučím se s prohlášením, že spolu musíme někam zajít.
Vyběhnu do druhého patra – ne, nejedu výtahem jako obvykle. Dneska mám spoustu energie. A už se řítím do kanceláře. Alice, moje sekretářka, jenom stačí udiveně pozdravit…div se nezadusí kafem. Áh, skvělý. Žádné vzkazy. To snad není možný! Pomyslela jsem si.
„Alice, máte dnešní noviny? „Ano, hned Vám je přinesu.“ „Ani nevíš, jak jsem ráda, že je máš. Dneska nepřišel pošťák a já jsem bez novin ráno jak hlemýžď bez ulity. Ani jsem nevěděla, že se dokážu vypravit z domu tak rychle, když nečtu noviny. Proto jsem dneska přišla tak brzo. Doufám, že Ti to nevadí?“
„Ne, nevadí. Alespoň Vám nemusím nechávat vzkazy.“ Odpověděla Alice.
Poté, co jsem si přečetla noviny a uspokojila tak tím svoji duši, pustila jsem se do práce.
12 hodin a už tolik práce jsem stihla. To si stihnu zajít na oběd. Zláštní jaký rozdíl udělá 20 minut. Normálně bych měla ještě plno práce a k obědu měla jablko z domova.
Na oběd jsem zašla do naší podnikový restaurace a s překvapením jsem zjistila, že úroveň jídla není taková, jak jí kolegové občas popisují. Vypadají čerstvě a člověk si může vybrat z několika druhů jídel. A prostředí restaurace je velmi příjemné. Tak to se mi opravdu líbí. A těch známých tváří…jak dlouho jsem je už neviděla. Potkám je tak maximálně na chodbě a stačíme se akorát pozdravit a prohodit pár vět. Teď jsou tu všichni najednou a jak vidím, výborně se baví. Vypadají trochu překvapeně, když mě vidí, ale hned mě zvou ke svému stolu. Výborně jsme si popovídali a přitom snědli skvělý oběd. Tak to jsou dlouho nezažila. Asi sem budu muset chodit častěji.
Během odpoledne jsem stihla udělat všechnu dnešní práci a dokonce se mi snížila hromada restů na stole. 17 hodin a práce hotová. Ještě se mi nechce jít domů a tak zvu Alici na kávu. Naposledy jsme byli na kávě asi před 3 měsíci a to jenom díky výpadku elektřiny. Kafe bylo vynikající a Alice byla evidentně ráda, že máme zase chvilku si popovídat. Právě se rozešla se svým přítelem a tak uvítala sdílnou duši. V Café jsme strávili téměř dvě hodiny. V tom jsem si uvědomila, že dnes večer přiletí můj přítel z New Yorku a já bych mohla uvařit večeři. Takže jsem se ve spěchu rozloučila s Alicí a odjela nakoupit nějaké potraviny. Dlouho jsem už nevařila. Ani nevím proč, většinou nezbývá čas a tak vyhrává take-away. Dneska si ale musím dát záležet.
Vaření mě baví a tak to nebyl až takový problém. Večeře byla připravená. Teď jenom, aby nemělo letadlo zpoždění a přítel přišel za chvilku domů.
V tom zvonek. „Mikeuuuuuu.“ křičím a běžím mu otevřít. Je to on. Skáču mu do náruče a najednou cítím, jak mi chyběl. „Hej, hej….co se děje?“ stačí říct, načež ho dlouze políbím a tak mu nezbývá nic jiného než mlčet. „Co to tu voní?“ ptá se. „Uvařila jsem večeři.“ Špitnu. Udiveně se na mě podívá a hned jde do kuchyně a nadzvedává pokličky.
„Hmmm, moje oblíbené. Tak to si nechám líbit.“
Večeře se mi opravdu povedla a Mike si dokonce přidal. Strávili jsme krásný večer při svíčkách a při našich oblíbených R.E.M.
Perfect. Tak tohle slovo se mi vybavilo druhý den ráno, když jsem se probudila vedle Mikea. Najednou mě zahřát nový pocit….pocit radosti a štěstí ze včerejšího dne. V tom jsem si uvědomila, že mě nevzbudil můj nepřítel budík. Aha..je sobota. Tím líp. Máme ještě dva celé dny s Mikem dohromady. Vstávám a jdu do koupelny. Cestou se zastavím v hale a hledím na noviny na podlaze s malým vzkazem od pošťáka: „Omlouvám se za nedoručení novin včera, ale distributor mi předal o jedny noviny míň a tak u vašeho baráku mi už nezbyly žádné. Omlouvám se a k dnešním přidávám ještě včerejší číslo. Doufám, že vám to nezpůsobilo žádné nepříjemnosti. Váš pošťák Martin Jones.“
S úsměvem jdu zpátky do ložnice k Mikeovi. „Co se stalo, že se tak usmíváš?“ zeptal se mě. „Ale jenom jsem přišla na to, jak Ti dokáže 30 minut otevřít oči.“ Mike se na mě nechápavě podíval, ale já věděla své. Už žádná snídaně s novinama, do práce budu chodit dřív a život bude hned lepší. A noviny? Ty si přečtu večer….teda jestli budu mít čas, prože chvíle s Mikem jsou důležitější.
|
|
|
