Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	<předchozí Pohled na utrpení z hlediska channelingové mystiky z kolekce Frantovy meditace a "vnitřní" obrazy Autor: Miloš... (Občasný) - publikováno 26.10.2004 (17:21:59)

Jedním velkým tajemstvím Křesťanské mystiky je utrpení. Utrpení Ježíše Krista, svatých a všech duší, které toho utrpení přijaly jako svou cestu ( může se jednat stejně tak třeba i o sv. jogíny).

Položme si upřímně jako úplně normální lidé otázku : Trpěli bychom skutečně, i kdybychom věděli, že nás toto utrpení duchovně pozdvihne?

Úplně normální odpověď je, Ne! Občas třeba trpíme i vlastní hloupostí a namlouváme si, že tím duchovně odbouráváme naší karmu. Hloupost je také utrpení a karma je utrpení, jenž jsme si svou hloupostí způsobili v minulých životech. Ale o to tu přece nejde. Zeptejme se jak toto utrpení prožívá Bůh? Jeho pohled je totiž úplně jiný, když vezmeme v úvahu, že je schopen vidět kam toto utrpení povede. Prožívá tedy utrpení s určitým nadhledem. Ne, že by nás neměl rád a že by nás nikdo nemiloval a nelitoval. Ale On nás chce zároveň i přeměnit k obrazu svému. Chce, abychom se podíleli na Jeho hře, neboť tento svět i s utrpením je především Jeho hrou, neboť On je hlavním tvůrcem a původcem všeho a všech. A On ve všech hrách vždy vítězí. I v té hře, kterou prožíval skrze Joba i Abraháma, když mu měl obětovat Izáka, i skrze obět Ježíše či asketického Buddhy (ačkoliv ten následně asketismus zavrhoval, ale míněno jako další hru ega na sebepotlačení pod duchovní zámiňkou na povýšení vlastního ega).

Normální člověk tedy trpí a neví vlastně proč (jen si vždy něco domýšlí a snaží se to svést většinou na negativní okolnosti či souhru tzv. náhod) a naproti tomu mystik ví proč, přičemž  ví kam to směřuje, a trpí tak stejně a tak i Bůh skrze ně. Přesto bychom mohli utrpení brát jako cestu k vítězství, cestu transformace naší osobnosti, k něčemu daleko vyššímu, přesahujícímu naši přízemní všední omezenost. Jako cestu vítězství nad našimi nižšími mnohdy již nepatřičnými a přežitými pudy.

Má to samozřejmě však i háček. Pokud necítíme lásku k Bohu, pokud naše utrpení hrdě vystavujeme na odiv, pak tato cesta pozbývá smysl. Oddáváme se spíše duchovním démonům, kteří žijí (energeticky) z naší ochoty trpět.

Proto nemůžu nikomu utrpení doporučit, ani nikoho navádět, aby trpěl. Já sám nemám rád utrpení a nechci trpět. Přesto bych mnohým přál, aby se s utrpením alespoň vnitřně vyrovnali. Svatí nalézali v utrpení radost a lásku ( jimi nade vše milovaného Boha ), kterou já nemám a proto se stali nakonec Svatí. Skrze lásku k Bohu a své Srdce se od utrpení osvobodili a odešli do vyšších duchovních dimenzí, kde utrpení není už zdaleka tak silné. Ale nešlo jim v první řadě o to. A o to tu jde.

Poznámky k tomuto příspěvku

romann (Občasný) - 2.11.2004 > no jo, je to tak, i když první seznámení s utrpením v meditaci není vůbec příjemné. Ale pak člověk začne chápat, co ten Kristus na kříži dělá a proč tam musel jít. A proč se v šamanismu mluví o smri a vzkříšení... Ale měl bys to opravit, ten poslední odstavec je moc široký. <reagovat

čtenář Já - 8.1.2005 > Tenhle člověk (romann)... to chce jenom mít nějakou připomínku, aby byl důležitý? <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + pět ?