Svojí první vysokoškolskou zkoušku mám ještě před sebou, takže zatím nevím, na co se mám připravit, nicméně mě zaujal jeden příběh. Koluje mezi vysokoškolskými studenty a dotyčný hrdina je ztělesněním hloupého Honzy, Napoleona i Jaromíra Jágra dohromady. Dokázal totiž nemožné. Přemohl zlého černokněžníka.

Dějství prvé

      Student přichází na zkoušku, odkládá batoh a sedá si na židli pravdy. Profesor je v evidentně nakřáplé náladě a bez okolků spouští: „Podívejte se, je pátek pozdě odpoledne, nemám náladu poslouchat nějaký vaše řečičky. Když mi spočítáte, kolik je tady v  místnosti žárovek, tak vám to dám a každý si půjdeme svou cestou. Začněte.“

      Vystresovaný student zvedá hlavu a sklíčeně počítá žárovky na stropě. Jedna, dvě, tři, čtyři. Důkladně zkontroluje pohledem místnost, jestli se nějaká žárovka neschovává v rohu a po krátkém přemýšlení vypálí: „Čtyři!“

      Profesor otevře zásuvku u svého stolu, zašátrá v ní rukou, vyndá žárovku a s jízlivým úsměvem suše poznamená: „Ale já mám ještě jednu tady. Uvidíme se příště.“

Dějství druhé

      Pozdního pátečního odpoledne o měsíc později student znovu odkládá batoh a usedá před zlého černokněžníka. Poslední šance. Otázka bytí či nebytí. Života či smrti. Následného zpití se do němoty nebo zpití se do němoty.

      Profesor si pročišťuje zuby párátkem, které se mu v tesácích neustále zasekuje. O jeho mizerné náladě není pochyb. Jakoby mimochodem zaregistruje studentovu maličkost a strojově začne: „Vy už to znáte. Budeme zase počítat žárovky. Dneska vám to snad půjde lépe než minule.“

      Student se pustí do úkolu. Těká očima po stropě a v duchu počítá. Jedna, dvě, tři, čtyři. Ještě jednou. A ještě. A pro jistotu ještě dvacetkrát. Profesor si mezitím netečně vybírá zbytky jídla z mezizubních prostorů. Student kontroluje, jestli mu instalatéři nepřichystali nějaký chyták, ale vypadá to, že se od minula nic nezměnilo. Už, už chce nesměle zašeptat: „Čtyři,“ když se zarazí. Vzpomene si na svůj předchozí neúspěch. Ne, takhle už se nachytat nenechá.

      „Pět!“ rozezní se sebevědomě místností.

      Profesor odloží párátko a pohledí studentovy do očí.

      „Jste si jistý?“

      „Naprosto.“

      Profesor otevře zásuvku a s uchechtnutím poznamená: „Ale já tu žádnou nemám!“

      Nicméně student k jeho překvapení nepropadá depresi. Není zdrcen očitým neúspěchem, jen se pomalu sehne a otevře svůj batoh. Z něj vyndá žárovku a vítězoslavně pronese:

      „To nevadí, já mám totiž jednu tady.“

      Co je na této příhodě pravdy se můžeme jen dohadovat. Jisté je však jedno. Jakmile budu vyrážet na svoji první zkoušku, vím, jaká věc v mém batohu rozhodně nebude chybět…