Milý příteli,
sám vidíte, že Vaše prosba, abych vypsal i tento druhý sen z poslední doby, nezůstala oslyšena, přestože jsem Vám toto noční dobrodružství vylíčil už ústně v kavárně S. Ale dovolíte-li, Vaše okamžitá interpretace, bezpochyby inspirovaná tím podivným prostředím plným příběhů, mne natolik vyvedla z míry, že se teď takto, slovy a větami vpitými v texturu žlutého papíru, sám pokouším dobrat podstaty snu a možná sebe sama, podstaty, jež by alespoň v něčem odporovala Vašemu znepokojivému, doufám jen letmému vhledu do mého nitra.
Nuže zapomněl jsem tehdy zavřít žaluzie na oknech a měsíc stál právě v úplňku – souhlasím s Vámi, že jsem si sám mohl za tu patálii. Navíc jsem usnul s hudbou v uších, byla to Kráska a zvíře Philipa Glasse, vždyť mě znáte. Krásčin otec právě utrhl osudnou růži, když jsem se ocitl na břehu jezera.
Seděl jsem ve vyhrnutých kalhotách, naboso a bez košile na modré kostkované dece a něco jedl, pohled upřený na lesní jezírko. Po mém boku se nalézal někdo, na koho jsem se nedíval, na koho jsem se v tu chvíli odpočinku nemusel dívat, neboť jsem toho člověka dobře znal a důvěřoval mu tak, jak to dovoluje snad jenom sen.
Zvedl jsem k ústům láhev vína, sklo bylo čiré a temný obsah tvořil ostrý kontrast s modrozeleným jezerem a březovým listím, jež na ně pomalu dopadalo. Ale musel jsem víno odložit bez napití: blízko při břehu se něco prudce hnulo, byla to vodoměrka se dvěma zahnutými tykadly a šesterem nadvakrát zalomených noh. Polední slunce bylo přímo nade mnou, proto jsem ji na hladině viděl tak jasně. Přišlo mi zvláštní, že neběží rovně, ale těká ze strany na stranu, jako by slídila po neviditelné potravě. Jenomže zvířátko nelovilo. Něčemu se vyhýbalo, jakýmsi jamkám nebo kapsám, zčista jasna se propadajícím do povrchu jezera. Vodoměrka prchla mezi stvoly nízkého orobince, ale jamky na hladině zůstávaly, bylo jich osm, vždy po dvou vedle sebe. Podivné, hluboké šlápoty. Jako by tam stáli čtyři dutí protinožci… nebo spíše viseli hlavami ke dnu, suší a vzdušní uprostřed vod.
Obrátil jsem se k tomu, kdo doposud seděl na dece se mnou. Ale byl jsem tam sám. Na červeném ubrousku zůstal nedojedený krajíc a klínek sýra. Dala se do mě zima. Sáhl jsem po košili, ale zmizela i ta. A na jezeře se něco změnilo. Osm šlápot se slilo do čtyř kulatých děr a pomalu, jen docela pomaloučku se začalo pohybovat ke břehu.
Vyděsil jsem se, ale vtom vystoupila z orobince nějaká žena, či teprve dívka, s černými vlasy a v červených plavkách. Brodila se směrem k dírám, a když měla vodu po stehna, zůstala stát. Byla to ona, kdo se mnou podnikl piknik u jezera? Tak rád bych to věděl. Její tělo nepostrádalo půvab a bylo mi i trochu známé, jenomže tvář jsem nedokázal zahlédnout… jako by ji s jakýmsi nezbadatelným úmyslem odvracela. Přesto byla v jejím postoji vyzývavost. A v jejím těle nevšední, vzrušující krása.
Vycítili to i ti pod hladinou. Pár metrů od dívky se vztyčil jeden, pak druhý, pak třetí a čtvrtý sloup čiré vody – dutiny jezera ve čtyřech bodech obrácené naruby. Sloupy byly obrovské, nejméně dvakrát tak vysoké co ona. Mírně se vlnily, jak se v nich voda přelévala a jak její povrch čeřil vánek. Všechny teď k dívce nakláněly své třpytivé hlavy.
Ohlédla se po mně na okamžik tak krátký, že jsem z obličeje neviděl víc než bledou šmouhu pod příkrovem vlasů. Pak se zas obrátila k nim. A zvedla ruku. Zvedla ji tak, abych nemohl přehlédnout, co drží v prstech. Byla to krabička zápalek, krabička se žlutou nálepkou a vyobrazením klíče. Ten klíč byl červený. V tu chvíli sloupy dívku obstoupily. Sklonila hlavu, otevřela krabičku, vyňala sirku a škrtla.
Hodila sirku na první sloup a ten se vzňal. Stejným způsobem zapálila ostatní tři.
Nyní se otočila k jezeru zády. Vzpřímená voda za ní plála oranžovým plamenem, když ke mně kráčela mělčinou. Svou tvář už neskrývala, a opravdu byla krásná, tak jak jsem čekal, a byla mi známá, tak jak jsem doufal. A přece v ní bylo i cosi tvrdého, jako by nebyla víc než maskou milované bytosti. Způsobovaly to oči, velké a tmavé, hledící na mě pohledem cizince; dva lesklé a vzácné, chladné kameny.
Nedokázal jsem se pohnout, když stanula přede mnou a ukázala mi ruce; v levé držela krabičku, v pravé pak pátou sirku. Natáhl jsem k ní ruku… a zděsil se zjištěním, že je má paže celá z vody. Po zčeřené hladině předloktí, podobná pavouku, přeběhla malá vodoměrka. Nesetřásl jsem ji. Zavřel jsem oči a sevřel jsem dlaň. Čekal jsem na rukáv plamene.
Žár však nepřicházel. Když jsem se odvážil oči otevřít, má natažená pravice stále ještě nebyla ničím než jezerní vodou, ale dívka už před ní nestála. V rybníčku mé průhledné dlaně se utvořil vír. Uprostřed víru se točila krabička od sirek s obrázkem klíče.
Procitl jsem a vstal. Vypnul jsem přehrávač, rozsvítil lampu a před očima si prohmatal ruce. Po vodě nebylo stopy. Dlaně byly jen mírně zpocené, jak jsem je v neklidném spánku tiskl mezi stehna.
S pocitem ulehčení jsem dopadl zpátky na lůžko, jen abych vzápětí opět vstal. Něco nebylo v pořádku. Odněkud pořád hrozilo nebezpečí. Jenže odkud? Nahlédl jsem pod postel, otevřel všechny skříně přesně tak, jak jsem to před spaním dělával v dětství. Potom jsem prošel i druhou místnost, ale nenalézal nic, co by mělo znepokojovat; dokud jsem nedospěl do předsíně. Tady mé oči upoutal věšáček na klíče. Byl prázdný -- klíče na háčku nevisely. Prohledal jsem kabát i kalhoty, podíval se do bot, obrátil naruby prádelní koš. Klíče byly pryč. Až pak mě napadlo pootevřít dveře od bytu.
Klíče vězely v zámku zvenčí, musel jsem je tam zapomenout, když jsem se vpodvečer vrátil z práce a odemkl prázdný byt. Usmál jsem se a vrátil je do zámku na správné straně. Ulevilo se mi, když jsem zaslechl dvakrát cvaknout západku.
Šel jsem se napít do koupelny. Automaticky jsem natáhl ruku ke kohoutku. A tu jsem strnul. Na dně umyvadla ležela čtyři drobná, mokrá, zpola ohořelá dřívka. Nechápal jsem, jak se tam mohla dostat, ale toužil jsem spát, už už se dostat do lepšího snu. Vzal jsem sirky do prstů a chtěl je vyhodit, když jsem zrakem zavadil o vanu. Byla po okraj plná čiré nazelenalé vody. Na hladině se pomaličku, snad jako březový list otáčel žlutý papírek. Něco na něm bylo namalováno. Sáhl jsem pro něj do vody, byla zlověstně studená. Zvedl jsem lístek ke světlu a prohlédl si ho.
Z jednoho rohu se ušklíbal letmo načrtlý smajlík. V rohu protějším byl stejnou tužkou vyveden obrázek nějakého hmyzu. Zvířátko mělo dvě zahnutá tykadla a šestero dlouhých, nadvakrát zalomených noh.
Milý příteli, jak už jsem Vám mnohokrát říkal, nevím si se sny rady. Nejenže mi v dětství dokázaly zničit zdravý spánek. To, jak mi ustavičně zasahují do bdělé skutečnosti, jak mne stahují zpátky do hlubin nevědomí, se někdy dá stěží snést. Stává se mi uprostřed bílého dne, že cítím pochybnost o jeho poledni… o své existenci v něm. A večer se v takový den zdá být tak daleko, že pro mne za mne může i nepřijít.
Je to tak dobře? Je to tak zle? Otázky, jimiž se trápím léta. A Vy mi nasloucháte a máte strpení s mými věčnými pochybnostmi. Díky.
Váš nenapravitelný snivec
de C
|