V sobotu se vyhlašovaly ceny Akademie 2000, jinak taky "české" Grammy. Každý, kdo v české kultuře obecně a ve společnosti zvláště něco znamená, byl večer přítomen ve Veletržním paláci na slavnostním vyhlášení. Podobné akce jsem znal dosud jen z TV, kde se jim vyhýbám, takže jsem byl zvědav, jak to vypadá v reálu.
Samozřejmě jsem nemohl chybět (připomínám své třetí místo v anketě Osobnost českého Internetu...). Díky vysoké profesionalitě Oty K. jsem získal vstupenku a neformálně oděn jsem před osmou zaujal své místo v 19. řadě z asi 55. Přede mnou byli už jen kandidáti a akademici...

Prvním byl průvodce večera Pavel "Tak" Anděl. Má sice svůj nezaměnitelný svéráz, patří mezi moderátorské špičky, ale mě nesedí. Nevím, jaký je v "civilu", ale jako moderátor je pouze průměrný. Nechci říct, že bych to uměl líp: nedělal bych to, protože to neumím. Anděl je jiný, tak to dělá. Jeho sobotní pořady na ČT2 sleduju jen vzácně a nikdy ne kvůli němu. Má žoviální způsoby a minimální vnímavost k náladě okolí - nereaguje.
V tisku předem nadšeně opěvovaná originální scéna bratří Cabanů, s dominantní šikmou plochou (symbol?), byla... prostě ve stylu Ein Kessel Buntes a tuctu dalších sterilních estrádních pořadů. Když si připomenu na jejich film Barvy z Pražské pětky, musel bych se rozplakat. Nula bodů.

Světlem večera bylo vystoupení V. Havla, který předával cenu udělenou posmrtně Mejlovi Hlavsovi, a sice místo v Dvoraně slávy (kde už je třeba ovšem i Karel Gott). Jeho projev byl přirozený, nekudrlinkovaný snahou o efekt, vtipný a uměřený situaci. Po delší úvaze jsem se přidal k potlesku, který jsem jinak ignoroval: reflex tleskat na každé zvýšení hlasu a málem po každé úspěšně dokončené větě mluvčího není důsledkem 40leté komunistické poroby, ale demencí různých soutěží od ČT1 po Primu, a také jsem po zralé úvaze povstal - z úcty k M. Hlavsovi. Kdo by se asi do Síně dostal, nebýt Hlavsova úmrtí, můžeme jen hádat.
Hovadností večera a nikoli jen kouzlem nechtěného bylo ovšem následující vystoupení italského tupoidního pěvce (p)Erose Ramazzottiho. Ten člověk ve mně budil nutkavou představu, že má povolání pornoherec a jeho talent je v mocném pyji a dvaceti ejakulacích za natáčecí frekvenci, což se obé nutně projeví v duševní ochablosti. To si Hlavsa určitě nezasloužil.

Trapasem bylo hlasování v kategorii "Skupina roku", kdy evidentně selhal počítač a ukazoval průběh hlasování (akademici byli přítomní v sále), nikoli výsledek. Takže se stalo, že skupiny Chinaski a Lucie(?) získaly po 40 % hlasů, a Monkey Business 20 %. Anděl si závady nevšiml a hodlal problém plichty řešit naprosto zmateně tak, že se bude hlasovat jako v senátních volbách jen o těch prvních dvou skupinách. Akademici se vzbouřili, hlasování se opakovalo a Monkey Business vyhrála. Opakovala tak úspěch z kategorie "Objev roku".

Ostudou byla kategorie jazz a blues vyhlášená v sobotní Noci s Andělem na ČT2. Akademický rok nesmyslně končí totiž v listopadu, ačkoli akademici své nominace dávají až v lednu! Podobně dementní jsou fiskální roky u firem, podle mého volené tak, aby se nedaly hospodářské výsledky srovnat s konkurencí a aby se kolísání během roku minimalizovalo. Proč to dělá Akademie, ví bůh. Z neznámých důvodů si samotní akademici naběhli, svého "akademického" roku si nevšimli, a nominovali dvojCD s triem Roberta Balzara Alone, jež vyšlo v půlce prosince. A ještě ke všemu mu to řekli, aby mu za 14 dní oznámili, že to byl omyl. Jenže nové nominace už nestihli, takže vybírali ne ze tří, ale ze dvou kandidátů. Kytarista Roman Pokorný tak získal cenu poněkud devalvovanou - evidentně mu to však nevadilo.

Zabodoval Dan Bárta: "Zpěvák roku" a "Album roku" za Illustratosphere. A k tomu ještě získal cenu videoklip J. Krejčíře k písni Předpokládám z oceněného alba Illustratosphere. Při předávání cen zpěvačce Lence Dusilové utrousil blahopřejnou větu: "Když jsem v letadle přemýšlel, komu budu cenu předávat, říkal jsem si, jestli to bude paní nesmrtelná, paní neusmrtitelná či slečna neusmrcená. Jsem rád, že je to ta neusmrcená." Rád bych viděl, jak se v tu chvíli tvářily poražené soupeřky Lucie Bílá a Helen(k)a Vondráčková. Nejvíc tedy de facto bodovala skupina JAR, protože Bárta, Monkey Business (Roman Holý), Illustratosphere a Balzarovo trio jsou personálně propojené právě přes stáj JARu. To také demonstrovali, když poněkud kožené předávání cen oživili hromadným nástupem asi deseti lidí na pódium. Bude zajímavé sledovat, jak to celé ty JARské individuality ustojí: kdo má úspěch, je žádaný a žádanější až nejžádanější, nabídky se hrnou... a vše končí singulárním viděním světa - bavič: Novotný, zpěvák: Hůlka, zpěvačka: Bílá, komik: Donutil, herečka: Bohdalová, pěvkyně: Kožená, modelka: Herzigová, herec: Polívka...

A zatímco se teď o rozhovory s Danem Bártou budou média prát a videoklip budete pracně shánět bůhví kde, tak vězte, že v únorových Softwarových novinách vyšel s Danem rozhovor a na přiloženém cédéčku je právě tento videoklip. Pokud je mi známo, máme tento klip jako první a zatím jediní. Kdo mě pochválí, když ne já sám, ne?

Po udílení cen se rozpoutal raut, kde se celebrity jen hemžily, tlačily a sosaly pití a baštily mňamky. Stejně jako na desítkách tiskovek a rautů z prostředí IT, které důvěrně znám. Někteří velikáni kultury a politiky se chovají nenuceně, jiní nenucenost pracně hrají a pečlivě si hlídají ukoptěné botky či sepranou bundu, popřípadě prezentují své chabé ego prostřednictvím extravagantních oblečků. Viděl jsem například jakéhosi maníka v bílém královském kožešinovém plášti až po paty, s mohutným límcem - musel se potit jako prase, nebo mít kapačku s Rexonou pod tím pláštěm. Dámy se culily do objektivů, které nenápadně monitorovaly, aby ukázaly to, co chtějí, aby viděli ostatní především. Pečlivě připravené přirozené a neotřelé odpovědi. Prostě svět osobností.
Vypil jsem jedno zteplalé víno z plastikového kelímku během hledání Dana, bych mu popřál k cenám a návratu z výpravy za vážkami Kostariky a Hondurasu. Už už jsem to vzdával, ale pak jsem ho spatřil. Dával právě interview televizi a na čele měl své pověstné přemýšlivé vrásky - ve snaze odpovědět poctivě na jalové otázky, jichž se mu dostane v nejbližší době nepočítaně. Neznám jeho umělecké plány do budoucna, ale umím si ho představit jako herce v roli laskavého a moudrého pohádkového dědečka. Využil jsem pauzy mezi dvěmi mezipohledy (interview), půjčil mu tužku, aby mohl další dotírající reportérce napsat mobil, popřál k cenám a tiše jsem zmizel v deštivé noci, zanechav za sebou večer pln radosti i závisti přítomných.

Gentleman

"Koláže O. Klempíř"