Kušuj pýcho zpátky do krabičky,
budeme zatahovat mraky na nebi.
Nuže zatrubte k pochodu na lastury,
ať se nám dobře umírá v poli,
ať můžem stát hrdi, a vzpřímeně
tušit smrt za zády.
Ona nekouše jako krysa
ona vždy obejde,
aby mohla hledět do tváří nám
kdož na smrt jdou.
Orchestr dohraje běsnící partie,
a každý z nás, co jmen tu zástup
a stejně vzpomínek,
dospívá ve brcholném okamžiku
k arii svého dnes,
aby nebylo zítra pro ně, sobce,
aby bylo nové dnes pro ostatní.
Včera se nepočítá,
i když nás maluje svým štěcem historie.
Ale všechny barvy vyblednou,
omítka popraská a oddělí se od
surových zdí chrámu racionality lidského jednání.
Co zbude?
Jen něco, to něco, jež je podstatou
existence pro existenci.
|