Pozor všichni,
jen dál ode mně,
v puse mám žábu a z cesty na cestu jen tak nemluvím.
Jen pozor všichni,
ta žába je živá a kváká na pozdrav.
V ruce držím kopí
a z plechu mám boty,
i čapku a paraple
strčím za kalhoty
a odlesk slunce na mé zbroji pálí do očí,
když prorážím davy jsem soudce rozhodčí.
Kliďte se z cesty
když procházím vámi,
když procházím městy,
od dětství k dospívání.
Mám nohy z větví a ruce z vody,
a v očích hoří mi plamen,
a v kaluži, zrcadlu od podoby,
odrážím tváří v tvář hlínu a kámen.
Jsem zeleň
a jíl
a komáří larva,
jsem jelen
a byl
už jsem v kůži leoparda.
Jsem tam a jinde taky,
jsem vítr, bič na mraky,
jsem bouře, pole, výheň,
jsem roztoužená trýzeň.
Mám vás a vy mně ne,
jsem v zárodku semene.
Jsem na půl cesty k vám,
tou cestou kterou pronikám
jsem na půl cesty tam,
od subjektu do nikam.
|