Vodítko
Rádio tiše hrálo, jen občas se v něm ozvalo drobné zaprskání. To, když spolklo něco špatného. Eva se na něj podívala vyčítavým pohledem a zvýšila mu hlasitost. Seděla u stolu v potemnělém pokoji, ani ji nenapadlo si rozsvítit. Kouřila jednu cigaretu za druhou. Šedavý dým se kroutil jako drak pod světlem malé jiskřičky na konci nedopalku. Jak ráda by s tímhle zlozvykem skoncovala, ale stále se to nedaří. Postupně pro to nacházela a ztrácela motivaci, podle období ve kterém právě žila. Život je sinusoida, její pocity se měnily podle toho, zda se nacházela právě nad nebo pod přímkou x. Nutno podotknout, že tahle přímka právě procházela jejím pokojem. Zakopla o ni ještě před tím, než se posadila ke stolu, takže jí teď na lýtku nabíhala klidná modřina. Stůl byl z masivního dubu, z levé nohy mu smutně tekla míza a vespod rašily poslední listy. Pomalu sesychal, protože ho Eva často zapomínala zalévat, jelikož byla zahleděná jen a jen do sebe. Před popelníkem stál jeden šálek voňavé kávy a dva přesně narýsované vlhké kroužky, které tam zbyly po mokrém hrnečku. Na jedné židli se vrtěla Evina květovaná sukně a s ní i celá Eva samotná a na druhé židli sedělo rádio. Před sebou mělo hrnek kávy, zrovna tak jako ona. Vůbec nekouřilo, jen občas vyběhl ze zásuvky dým od malého zkratu.
“Copak tobě ta káva nechutná? Je brazilská,” optala se ho, protože rádio působilo poněkud zamlkle.
“…a tuhle kapelu, která kombinuje ukrajinské písně se šťavnatým rockem máte možnost slyšet v Kávovarně ve čtvrtek od osmi….” odpověděl přístroj.
“Nejdu tam, ale co je s tou kávou?” naléhala.
“…premiér podal včera demisi…”
“A to má být důvod proč nepít kafe? Taková blbost,” ušklíbla se na něj.
“..my si teď pustíme fajnovou skladbu od tohoto britského projektu, která se jmenuje Sweatbox. Pro vás Standa Zíma a rádio 1, 91,9….”
Rádio začalo zpívat zatímco Eva odnášela nevypitý šálek do kuchyně.
“Teď ne, prosím. Přestaň tu povykovat. To už mi radši pověz co je s Jitkou? Udělala zkoušky?” ozvalo se zpoza kuchyňských dveří.
Ale rádio si pořád mlelo svou, což ji po chvíli tak naštvalo, že přišla, vlepila mu pár facek a přístroj ztichl. V místnosti se rozlehlo nepříjemné ticho. Z pokoje trčela samota. Nikdo nebyl doma. Nikdo nikdy nebyl doma, kromě ní. Žila sama.
Dostala nepřekonatelnou chuť někoho obejmout, cítila se k nevydržení sama. Potřebovala si s někým povídat, ale ne sama se sebou, protože z toho jí leckdy běhal mráz po zádech. Zamířila nejzadnější místnosti, otevřela zapadlou skříň a vytáhla z ní nafukovací figurínu v životní velikosti, koupenou v těch lechtivých obchodech. Opřela si ji o zeď a dlouze ji objala. Imitace kůže jí zajišťovala dokonale věrohodný efekt lidského těla a jelikož ji nechala předtím trochu ohřát, tak se teď cítila dokonale v bezpečí. Vedle ucha jí tikaly hodinky a napodobovaly tak zvuk lidského srdce. Uklidnilo ji to a pomalu usínala v neživém medvědím objetí.
Když se probudila, slunce už se pomalu začínalo skrývat do skříně za obzor. Rychle se oblékla a během několika minut vyrazila do města.
Teď seděla v parku, poslední podzimní slunce ji hřálo do vlasů a na hlavě se jí jako v síti co chvíli zachytávali malí pavoučci. Vedle přerývaně dýchal její přítel. Žili spolu už rok. Rok pokud vynechala menší pauzy, kdy se vedle sebe dusili, takže si potřebovali jeden od druhého odpočinout. Ale Eva se nikdy nedusila, minimálně by si to nepřiznala za nic na světě.
Lavička se natahovala do stran, takže zmíněná osoba od ní byla vzdálená skoro dva metry. Ona se krčila na opačném konci ve uzavřená v mýdlové bublině, a potřebovala někoho, kdo by k ní přišel tak blízko, aby mohla prasknout. Najednou se z ničeho nic zbrkle naklonila k příteli a objala ho. Štítivě se od ní odtáhl, protože její chování bylo značně nečekané, a vzdálil se snad ještě víc. Zarmoutilo ji to. Nechce být sama, už prostě nevydrží být sama. Co když jí teď uteče ještě dál. Protože být ponechána napospas osobě tak hrozné jako je ona sama je nejhorším trestem. Být doprovázena sama sebou, to je zatraceně nemilá společnost. Celá se rozklepala a pokusila se ho ještě několikrát přitáhnou k sobě. Ale jako by jeho tělo bylo pokryto nějakou kluzkou hmotou, pokaždé se jí snadno vysmekl. Zhruba tak jako když se v dětství pokoušela v kádi lovit kapry. Na obličeji jí naskočil kyselý výraz a na hruď jí někdo položil závaží tak těžké, že promačkávalo žebra a tížilo ji na plicích, takže nemohla zas až tak úplně dýchat a zdálo se jí, že se v té kapří vodě topí. Vytáhla z kapsy provázek s háčkem na konci a z posledních sil mu ho zabodla pod kůži. V tu chvíli začínala mít pomalu všechno pod kontrolou a přitahovala ho k sobě. Teď už se nemusí bát, že zůstane sama. Držela ho na provázku a pokud ho nepustí tak má jistotu, že nebude nikdy sama. Zaradovala se nad svým dobrým nápadem a vyrazila navštívit několik svých přítelkyň, aby si je zachytila tím samým způsobem.
Když večer dorazila domů na ruce měla přivázaných už deset provázků. Bála se samoty. Lítala kolem ní jako tlustá černá můra, ale na provaz ji chytit nemohla. Její pohyb byl naprosto nepředvídatelný a večer si jí sedala na čelo, aby jí svými chlupatými křídly přivřela víčka. Eva usnula a zdál se jí dlouhý sen. Spala jen tak na posteli, nepřikrytá, v bavlněném županu. Kolem ní leželo asi deset přivázaných osob a žádná z nich se od Evy nemohla vzdálit více než dva metry. Natolik je držela ta její přihlouplá láska. Eva tak měla jistotu, že bude mít vždy společnost. Nebo alespoň si to myslela, protože zhruba o půlnoci ji vzbudilo trojí trhnutí provázkem. Otevřela oči, odhodila několik kulatých ospalků do rohu, kde se postupně hromadil všechen nepotřebný odpad. Rozhlédla se a uviděla svého přítele jak tiše mačká kliku a plíží se pryč. Háček se šňůrou ležel na zemi. Když si uvědomil, že se na něj Eva dívá, ztuhnul a na chvíli mu zaskočil dech. Několikrát zakašlal a pokusil se na ni udělat ten omluvný psí pohled.
“To teda ne!” zaječela Eva. Rychle přiskočila ke dveřím a ucpala tak jedinou únikovou cestu.
“Musím si odskočit,” zaškemral chlapec.
“Nemusíš!” štěkla po něm.
“Ale ano,” nesměle namítl.
“V rohu leží nočník,” ukázala někam mezi tu hromádku nepořádku.
“Evi, to přece nejde. Co když se stydí, chudák malej. Nehledě na to, že jsme tu taky my,” promluvila jedna Evina kamarádka.
V tu chvíli vskutku jejímu příteli naskočily na obličeji nepříjemné červánky. Rychle se otočil k ostatním zády, aby to neviděli. Jenže jeho rudá tvář zářila tak silně, že prosvítila celý roh pokoje. Přestože předtím byla v místnosti úplná tma, teď z rohu trčelo tlumené světlo. Rozsvítila malou lampičku. Prošla se po pokoji s malou vráskou na čele, jako by něco hledala. Její bosé nohy tiše pleskaly o korkovou podlahu. Každý další krok se přilepil k zemi a zůstal tam v podobě nenápadného otisku DNA. Konečně měla, co hledala. Z nenápadného šuplíku vytáhla řetízkový obojek po svém psovi a dřív než se přítel stačil vzpamatovat, už měl obojek na krku. Uchytila ho na asi čtyři metry dlouhé vodítko, jehož konec přivázala k rohu postele, přičemž si ho nezapomněla obmotat kolem ruky, aby ji mohlo vzbudit případné další cuknutí. Její přítel nebyl naprosto schopen žádné reakce, jen šokovaně stál a čekal až tahle skutečnost dorazí i jemu do hlavy. Působil poněkud zpomaleně. Konečně mu nenápadná bublina vlétla uchem do mozku, na čele mu zasvítilo a ve tváři se mu postupně stáhlo několik mimických vrásek.
“N-a to n-emáš právo..” zakoktal, ale Eva už blaženě usínala ve své posteli, “co si to dovoluješ? Já kolem tebe nebudu do konce svého života poskakovat. Kašlu na tebe, slyšíš? Táhni do háje,” rozkřičel se.
Vymrštila se, natáhla k němu levou ruku, kterou mu zmáčkla tvář takovým způsobem, že se mu znetvořila do podivné trojúhelníkovité grimasy.
“Potřebuješ mě. Co by sis beze mě počal, kdo by tě tahal ven z problémů? Pomohla jsem ti tolikrát, navíc mi dlužíš peníze. Vlastně mi dlužíš víc než jenom peníze. Už pomalu roky mého času věnovanému tobě. Nedovolil by sis mě opustit. Nikdy mě neopustíš, miluješ mě,” ušklíbla se.
Ostatní lidé v místnosti tvořili jen tiché obecenstvo. Patrně si mysleli, že je to natolik osobní věc, že není slušné zasahovat. Seděli tam příbuzní a kamarádi. Několik osob se pokoušelo nestřeženě uprchnout, protože Eva byla příliš zaměstnána svým přítelem.
“Kašlu ti na to, “ vedl si urputně svou.
Eva očividně zjihla. “Nemůžeš mě opustit, miluju tě, slyšíš? Zabiju se, jestli se na mě vykašleš. Udělám to, kvůli tobě. Podřežu si žíly nebo spolykám prášky a všem řeknu, že za to můžeš ty, žes mě nedokázal zastavit. Že jsi se ke mně zachoval tak hnusně, jak by to žádná žena nevydržela.” Začala plakat. Slzy jí tekly po tváři. Padaly jí na kolena a vytvářely tmavé šmouhy na županu. Občas nějaká ta zbloudilá kapka dopadla i na rameno jejímu chlapci. To se mu pak vpila pod kůži a chlapci muselo nutně připadat, že ho někdo vydírá.
“Udělám to, udělám to,” kvílela v zoufalých poryvech a více než člověku se teď podobala nějakému umírajícímu zvířeti. “Nehraj na mě divadlo, “ odsekl stroze, “ stejně bys to neudělala, na to se máš moc ráda. Nepotřebuješ mě proto, že mě miluješ, ale proto abys měla na koho žárlit. Jsi nechutně sobecká.”
Chtěl říct ještě něco, ale ústa mu zacpalo vrznutí, které se ozvalo ode dveří. Evina sestřenice a dvě její kamarádky ze školy právě utekly. Ve dveřích zbylo pár pramínků vlasů, které se tam skříply, když prchaly pryč. Otevřela dveře, vzala je do dlaně a smutně se na ně podívala. Z očí jí vyrazila ještě silnější slaná sprcha. Jako by byla nakažena nějakou chorobou, její přítel se od ní čím dál tím více vzdaloval a směřoval tam, kudy se vypařily zmíněné dívky.
“Máš mě rád, nelži. Pomůžeš mi? Jsem tak sama. Nikdo se o mě nezajímá. Pojď ke mně. Potřebuju mít někoho u sebe, prosím. Po tak dlouhém vztahu nemůžeš člověka opustit tak rychle.”
Popošla pár kroků směrem k němu. Pod sebou měla už úplnou slanou louži. Uklouzla jí na ní levá noha, ale naštěstí brzy vyrovnala rovnováhu. Zapřela se o stůl a táhla vodítkem, na jehož druhém konci byl její přítel, směrem k sobě. Ten se však nehodlal jen tak lehce vzdát a tak se smýkal jak jen mu to prostor kolem něj dovolil. Kovový řetězový obojek se mu zarýval do krku. Lapal po dechu. Vodítko bylo z umělého materiálu, takže podkluzovalo Evě mezi prsty. O to víc musela zabrat silou. Jak se tak soustředila na tenhle zápas, úplně jí uniklo, že v pokoji už je sama a všichni její přátelé i příbuzní, zkrátka lidé ke kterým měla nějakou vazbu, uprchli oknem. Okno zůstalo dokořán, vytvářelo nenápadný průvan a ochlazovalo jí prsty na kterých se pomalu tvořily zarudlé puchýřky od vodítka. Lehký větřík ji objal kolem ramenou a dodal jí poslední síly aby škubla provazem. Přítel už byl jen půl metrů od ní, už ho měla téměř v náručí. Ale jak trhla, jeho tělo se jí bezvládně svalilo do náruče. Chytila ho. Jeho tvář byla zmodralá a mrtvolná. Chvíli ho hystericky svírala ve svém těsném objetí než pojala divné podezření. Přiložila mu ucho k hrudi. Žádný tlukot neslyšela, ústa měl zmodralá, tváře vypoulené a oči jako by mu měly vypadnout z důlků. Nedýchal. Evě začaly po tváři opět stékat slzy. Seděla tam sama v pokoji v náručí držela bezvládné a po chvíli už smrtelně ztuhlé tělo, kterého se držela klíštěcím způsobem.
|