HRA NA ŽIVOT A NA SMRT
Měli jste někdy chuť udělat něco, co není zrovna správné? Samozřejmě že ano. Každý z nás někdy pocítí vábivou zvrácenos. Pak ale nastane chvíle, kdy se rozdělíme do dvou skupin. Jsou zde tací, co touze odolají. Ale i ti, kteří odvážně podlehnou.
Začíná to prostě. Nejdříve vám bleskne hlavou nevinná myšlenka. Poté její uvědomění a vy si říkáte: „Jak mě to vůbec mohlo napadnout? Vždyť je to šílený! Kdybych to udělal... to by bylo…“ A už je to tady.
Byl to zas jeden obyčejný večer na maloměstě. Stejný jako těch 364 předešlých v končícím roce. Přestože byl Silvestr, stále tu páchla odporná každodennost a všednost. Moji přátelé přišli přesně v osm - někdo i dříve: není se čemu divit, nuda nepatří mezi dobré společníky.
Jako vždy jsme trávili čas - spíše ho zabíjeli - naší obvyklou a pro nás již nezáživnou hrou Rožni. Celá zábava spočívala v tom, že se na malé papírky napsalo buď “o” jako prostý občan, nebo “v” jako krvechtivý vrah - ten byl samozřejmě pouze jeden a pro všechny neznámý. Následovalo losování, kde si každý vytáhl svůj osud. Hra začínala zhasnutím světla a my se rozptýlili po místnostech. Poté přišla řada na vraha. Pouhý dotek jeho ruky znamenal pro oběť smrtelnou ránu. Postižený vykřikl, což byl signál pro ostatní, že vražda byla vykonána. Člověk nejblíže u vypínače co nejrychleji rozsvítil světlo a začalo se pátrat po vrahovi. Kdo dostal nejvíce usvědčujících hlasů, vypadl ze hry, ať to byl vrah či ne. To se ostatně zjistilo v následujícím kole. Když se dlouho neozval křik, tak už byl vrah zřejmě mrtev. Ne vždy to ovšem dopadlo šťastně pro občany.
Pro mnohé tak naivní hrou, jsme strávili zhruba hodinu. Úderem deváté se někdo odvážil zeptat: „Co budeme dělat?“ Ani ne za minutu se na stole objevila hromada alkoholu a začalo se pít. Pili jsme... a hodně: „No co, vždyť je přece Silvestr.“
Po několika hodinách, zcela omámeni alkoholem, přišla nejhorší chvíle. Myslíte, že můžete všechno, ale vlastně nic... protože nevíte co! Působením alkoholu a jiných omamných látek, možná i kvůli pocitu znuděnosti se z mých úst ozvala osudná věta: „Pojďte si zahrát Rožni, ale naostro!“
Já bohužel patřím do skupiny druhé a co víc... nikdo nebyl proti. Nikdy si to neodpustím.
Začali jsme hrát. V této hře vrah nepoužíval rukou, jeho zbraní byl velký, ostrý a hlavně skutečný nůž.
V prvním kole se ozvaly výkřiky až po delší době (tentokrát však daleko děsivější). Bylo to zvěrstvo, ale my se dobře bavili. Prchali jsme po temných místnostech před anonymním vrahem. Ze strachu a z rozdovádění. Všude byl slyšet smích a občas hrůzyplný křik. Stále jsme ale pečlivě dbali na pravidla hry. Po výkřiku se rozsvítilo světlo a my jsme se usnesli na domnělém vrahovi. Zajímá vás, jak dopadl? Pobodali jsme ho nožem. Ten jsme potom vrátili zpět na stůl. Naše bezcitnost neznala meze. Hráli jsme až do úplného konce. Vedle nás se svíjeli v bolestech naše oběti a přátelé v jednom.
Začalo svítat a nadešel konec. Zbyla jsem jen já ... já - vrah. Stála jsem s nožem v ruce nad zkrvavenými těly lidí, které jsem těžce zranila a některé i usmrtila. Konečně mě přecházel smích... smála jsem se totiž sama. Až tento otřesný pohled mě probral z deliria. Vzala jsem telefon a zavolala záchranku. Pak jsem se zhroutila.
Potom si pamatuji až nemocniční pokoj. Stáli tam moji rodiče, doktor a policisté. Vyslechli mě jen, co jsem byla schopna mluvit.
Tři moji přátelé při hře zemřeli a ostatní byli vážně zraněni. To jest výsledek naší zábavy.
