Naše životy byly jak oprátka. Šly spolu ruku v ruce, pak se rozloučily, objaly ten štíhlounký krk, pak se znovu potkaly a pozdravily, pohladily ladné, křehké křivky její šíje a pak se utáhly v uzel a vracely se zpátky společně k dřevěnému trámu, který je celou dobu podpíral a držel, aby mohly vykonat ten šílený, nerozumný trest smrti.
Vykonaly jej spolu. Tiše. Jenom se přitom proplétaly a usmívaly se.
Ano. Naše životy byly trest smrti. Trest smrti pro naše duše. Pro naše přátele. Pro nás.
Trest smrti. Ortel, který jsme vynesli sami nad sebou.
Úděl, který nás mohl minout, ale neminul, protože jsme si jej sami vyvolili.
Vlákna a nitky, ze kterých pak osud či co spletlo ten krutě trestající nástroj, byly každá z jiného konce světa.
Ale musely se sejít. Musely je čísi ruce splést.
Miloval jsem shon v plachtoví, křik racků a pleskání nazelenalých vlnek o solí zbělené přídě.
Seděl jsem na sudu a přemýšlel, na co svůj útěk mezi doky vysvětlím mámě tentokrát.
Ach máma. Moje zlatá nikdy netrestající máma. Moje nikdy nehubující, věčně usměvavá, statečná máma.
Vím, že zemřela žalem, když jsem se tenkrát nevrátil.
Vím, i proto mě svědomí tak trestá.
Měli vyplout.
Stal se z něj můj největší přítel.
Kolem nás se pěnilo nedozírné moře, když mi nechal před očima vytáhnout na stěžeň pirátskou vlajku. Ten černobílý cár, který všem vháněl strach do očí i do srdcí.
Ten symbol moci, síly a věčné žízně.
Tázavě se na mě podíval a já kývnutím předal nárok na své všechno do rukou pirátské pýchy.Podepsal jsem smlouvu se svým vlastním životem. Přijal jsem moře za bratra a za spojence. A od té doby jsem vítal mlhu a bouři, jako kdyby mi zdaleka vozily cukrové špalky.
Proměnil jsem se v šedý stín, posla bídy a smrti pro ty, kdo mě potkají.
Stal jsem se sám sobě vrahem. S každým tělem, které kleslo k zemi pod mou dýkou, s každou lodí, která se potopila pod salvou z našich děl, s každým kouskem zlata, o které jsme byli bohatší, vytrácela se ze mě všechna lidskost.
Nevážil jsem si životů, nevážil jsem si ničeho, co jsem měl, nevážil jsem si ani vlastní krve.
A vedle mě, jak světlo ohraničené stínem stál on. Můj smutný pirát.
A smyčka, oprátka, kterou jsme navlékali na krk všem našim obětem, se utahovala i kolem nás.
Měli jsme vítězoslavný pocit, asi stejný jako měli Trójané, když lanama vlekli dřevěného koně za brány svého města.
Dalo by se říct, že jsme na tom nebyli o nic líp, než muž s krvácející ránou, kolem kterého krouží stále zužující se kruh smečky už dlouho hladovějících vlků.
Až na to, že my je neslyšeli vít.
Měli jsme se krásně. Mysleli jsme si, že už se nikdy líp mít nemůžeme, a přitom jsme se měli tak bídně.
A můj přítel, který s úsměvem vítal každý další vrak lodi, který jsme poslali ke dnu, můj přítel, ten hrdý, mořský orel, dravec, který svou kořist nezabil hned, ale dlouho si s ní hrál, můj přítel byl smutný a nešťastný.
Chodil jsem kolem něj tiše se svraštělým čelem, pod kterým se kupily stále další otazníky.
Až pak mi jednoho dne řekl proč. Proč, ač vždycky vypadal tak vznešeně, tak hrdě a nedobytně, proč jej pronásleduje mrak smutku a jakýchsi pochybností.
Měl zrádce. Zrádce vlastní krve. Bratra – dvojče.
Dříve je ani chapadla otcovy nenávisti mířené proti němu nedokázala rozdělit. Ale ani provazy, kterými je navždy k sobě měla připoutat matčina láska, nezabránila pýše a závisti, aby se nevloudila do srdce jednoho z nich.
„Utekl jsem. I to mi záviděl.“
A teď? Teď velí dvěma lodím, aby jej potupil a zničil a aby jej už nikdy nemusel nenávidět pro to všechno, co jemu zdánlivě chybělo ke štěstí.
„Řekni svým chlapcům, ať se vzdají bez boje…“
„A jakou to má cenu?“
„Budou žít!“
Jestli je bratr objeví dřív, než oni jeho.
Nechal jsem spustit člun. Sedl jsem si k veslům a čekal, až se usadí naproti mně.
Ještě jsme v dálce viděli příď, když se najednou vrhl do moře.
Vracel se zpátky. Tam kam patřil.
Čekal jsem to a věděl, že jestli se bude chtít vrátit zpátky, nebudu mu v tom bránit.
Ani já bych nedokázal opustit to všechno, co bych léta budoval a stavěl.
Za chvíli jsem jej se svou bárkou dohnal.
I on byl vlastně taková bárka, skořápka od ořechu, kterému někdo vyrval jádro. Prázdný sud od sardinek nebo rumu, který se kolébá ve vlnách a nemůže plavat proti proudu – jen s proudem času.
Natáhl jsem ruku, abych mu pomohl do člunu.
„Ale já se vracím….“
„MY se vracíme!“
A podal jsem mu veslo.
Muži jej přivítali s nadšením. Byl to i jejich smutná pirát. Patřil tam. Patřil jim, stejně jako oni patřili jemu, protože si je vyvolil, najal, protože na ně spoléhal, stejně jako oni spoléhali na něho.
Stál jsem na zádi a poprvé po dlouhé době jsem jej viděl usmívat se.
Každý z těch vrahů a hrdlořezů jej poplácal po rameni, jako kdyby jej vyznamenávali za statečnost, že se vrátil a že se chce postavit zrádci, přesile a nenávisti, kterou k němu jeho bratr cítil.
Napnuli jsme plachty a letěli nad mořem vstříc dálkám.
Zamyšleně jsem hleděl do slunce a dál za něj a přemýšlel, co všechno nás čeká a kam se to vlastně ženeme, když mi položil ruku na rameno. Neohlídl jsem se. Věděl jsem, že je to no.
„Jestli chceš jít – běž!“Tak velké bylo jeho přátelství. Stejně velké bylo jeho srdce, které teď brečelo pomyšlením, že bych opravdu odešel.
Ale to nedal znát.
„Zůstanu. Nemám kam jít!“
„Čeká nás tedy oba smrt!“
„Nebo oba život.“ Opáčil jsem.
„Můj život už je smrtí…“
Před námi zapadalo slunce, ještě chvíli zůstalo na vlnách a pak sklouzlo na dno moře.
Velký Vůz rozsypal náklad se zlatými pozlátky a nebe bylo v okamžení plné hvězd.
Uplynula noc.Uplynul den, minuly další dny, týdny…..a moře nás houpalo a kolébalo a naše obavy rostly.
„Zítra otočíme na severovýchod. Potřebujeme doplnit zásoby.“
„Bojíš se, co se dozvíš?“
Neodpověděl.
Stáli jsme na zádi a já sledoval přes zábradlí, jak za námi skáčou delfíni.
„Nikdy jsem neviděl hory. Zblízka. Nikdy jsem si nesedl k úpatí, nekochal se krásou rozhledu z vrcholů……“ pak odešel.
Už byli blízko. Věděli jsme to.Starej Giacomo z přístavu to říkal. Už nás hledají. Mají čerstvou stopu. Chudý lidi se nechají snadno uplatit starou kůrkou chleba. Děckám hodíš tři lízátka a řeknou ti věci, kterých by si dospělej mnohdy ani nevšiml.
Jakoby nestačila bratrova nenávist v zádech, opřel se nám o plachtu západní vítr, který přinášel bouřky. Stěžeň zmizel v mlze a do ráhnoví se spustil déšť.
Pak si jen pamatuju křik vln, skučení větru a všechny, jak jsme lítali po palubě, která byla slanou vodou naleštěná a klouzala.
A pak do nás narazila bratrova loď.
My neviděli je, oni neviděli nás.
Vlny si hráli se skořápkami našich lodí jako s papírovými lodičkami.
Probral jsem se na skalisku. Kolem plavalo plno sudů, desek a těl.
A pak se nám osud vysmál.
Přežil jsem já, můj smutná pirát a jeho bratr.
Stáli proti sobě na pobřeží. Vítr jim rval vlasy, už tak dost roztrhané haleny a do uší se jim smál a hvízdal.Bratr sevřel ruce v pěst. Ale nechal je svěšené podél těla.
Můj smutný pirát měl v očích slzy. Jakoby té slané vody bylo málo.
Příliv se vystřídal s odlivem, ale oni stáli naproti sobě ve stejné vzdálenosti jako před hodinou, kdy je moře vyplivlo na vybělený písek a kdy byli schopni postavit se na nohy.
Přiblížil se večer a každý odešel na jinou stranu.
Tu noc spal každý sám.
Ráno, když se moře odívalo zlatem, stál můj smutný pirát a největší přítel na skalisku, o které se tříštili vlny a plakal. Pro všechny jeho muže, kteří utonuli, pro všechno co měl a co ztratil, pro všechno co neměl, ale nalezl. I pro mě plakal, neboť nevěděl, že jsem naživu.
Otočil se, i když přes příboj nemohl bratra slyšet.
Vyšel mu vstříc.
Stáli od sebe kousek, jako milenci před prvním políbením.
Proseděli celý den na písku. Ani na chvilku se nezvedli, by se odešli najíst nebo se ukrýt pře palčivým žárem do stínu palem.
Celou tu dobu mluvili. O nich dvou.
A pak každý zval ten svůj kousek provazu, kterým je měla spoutat matčina láska, a společně je svázali zase v jeden.
A já najednou věděl, že pro mě už tam není místo. Byli opět spolu. Dva nerozluční bratři. Dvojčata.
I když nevěděl, že žiju, doufal jsem, modlil jsem se, aby se podíval směrem, kde jsem v slzách seděl.
A pak jsem pochopil, že ten smutný pirát jsem já. Že všechno, co jej tížilo a co mu přinášelo slzy na tváře, je najednou proč. Že se to všechno sesypalo na mě. Že všechno, co jsem měl, se právě teď svázalo do jednoho velkého těžkého uzlu a jako balvan mě táhne ke dnu. Tam, kam jsem posílal všechny své oběti.
Naše životy byly jak oprátka. Šly spolu dlouho ruku v ruce, vykonaly mnoho šílených, nerozumných trestů smrti.
Naše životy byly trest smrti.
Trest, který na nás nikdo nevykonal.
Druhý den ráno přijela loď. Když vystoupili z člunu na příď, ještě se ohlédl.
Zamával jsem.
„Jeď vstříc horám, příteli. Jeď vstříc horám, můj smutný piráte.“ zašeptal jsem.
„Já musím zůstat. Musím odprosit všechny oběti své pýchy. Musím se modlit za všechny, co padli pod mou dýkou………….A pozdravuj ode mě hory, můj piráte. Pozdravuj ode mě hory. Nikdy jsem je neviděl.“
|