Zpětná projekce
Pořád se scházíme. Trošku se přetvařujeme, trošku svěřujeme. Pár z nás mělo svoje úspěšné chvilky. Ale úspěch a spokojenost souvisí jen volně. Všichni jsme zažili těžší chvilky. To sbližuje. V lehce zapšklém intelektuálském žvanění si rozumíme.
Dneska se konáme v zahradní restauraci pod kaštany. Je dusno. Trousíme se na to naše pravidelné pivo jako mouchy. Chvíli se bezobsažně tlachá. Evženie dorazila se svým obtloustlým batoletem a nikdo neopomene okomentovat jeho blahobytné záštipce. Brouk vykládá rádoby šokující postřehy z kanceláří, ale koho by tím asi tak ještě mohl zaujmout. Létavice, věčně se hotovící k odjezdu, po páté vysvětluje, kdy a kudy se tentokrát chystá vypravit do Indie. Poslední dorazí advokátka chudých Péťa. Ve tváři potlačované vzrušení člověka, který ví, že přináší zprávu večera. Ani si nesedne a vychrlí svou novinku: „Lidi, víte, že Magor je skoro mrtvej?“
Ticho. V den jako je ten dnešní chvíli trvá, než informace pronikne přes lepkavou vrstvu upocené malátnosti. Když to špatně dopadne, půjde z nás první. První, který prošlápne cestu, nahodí elektřinu... záslužná práce. Pousmál bych se, nebýt tak unavený. A napil bych se, ale číšník mě ignoruje.
Péťa svléká béžové sáčko a rovná si manžety s velkými knoflíky z broušeného skla v kočičím zlatě. Vkus musí mít po babičce z Oděsy. Rozhlédnu se po ostatních. Evženie přendává tučné batole z kolene na koleno. Výraz tváře vyzařuje lehké uspokojení, že jejího klanu se neštěstí netýká: „To je blbec!“ Rozhořčení v hlase. Že by vztek kvůli těm pár překladům, co měla slíbených do svého amatérského literárního plátku? Nikdy mi nebylo jasné, kde bere odhodlání měsíc co měsíc cizelovat slovosled a hádat se o interpunkci. Jako by někomu záleželo na tom, jestli v těch našich grafomanských výlevech bude o pár hrubek víc nebo míň.
Péťa: „Vážně magor...“
Evženie: „Minulej pátek jsem mu volala, aby přišel. Ale víte jak si pořád vypínal mobil. A maily taky nečet.“
Brouk: „Aspoň se z toho líp vylíže. Magoři maj tuhej kořínek. Každopádně, hlavně se z toho neposrat. Pane, vrchní, jednou dokola po panáku bechera.“
Létavice: „Copak ty nedokážeš brát vůbec nic vážně?“
Brouk: „Slzy mu nepomůžou.“
Brouk si tuhle cynickou pózu pěstuje s láskyplnou péčí. Vzpomínám na naše společné začátky v kanclu. Hned po promoci. Píchačky. Kantýna. Lejstra. A zákulisní řeči, kdo koho zná, kdo koho kam protlačí, kdo za koho co vyžehlí. Lednice v zasedačce plná lahví a každodenní zastávky na jedno, na dvě, nebo na sedm... podle potřeby. Druhý měsíc jsem tu budovu začal nenávidět. Co z toho všeho?
„A co chceš dělat? Tlumočit v uprchlickym lágru? Sorry, ale já teda ne. Kašli na ně. Rok překlepeš a začnou tě posílat do Bruselu. Na dietách se zahojíš. A když tě to bude pořád srát, se zdejšíma známostma se vždycky můžeš pustit do businessu, ne? Znáš tu zásadu hlavně se z ničeho neposrat. V půl pátý padla, a můžeš začít žít.“ Brouk v tom měl jasno hned. Já až za chvíli. Nevydržel jsem ani půl roku.
Tlumočit v lágru. Byl jsem párkrát. Kodrcali jsme se s Péťou a pár dalšími profi lidumily od časného rána – jitra, řeklo by se... vzduch štiplavý a ulice ještě vymetené. Minivan naložený časopisy z remitendy a hračkami z druhé ruky.
„Tak co tam máme napsat, aby vás hned nevyhostili?“ Péťa v roli profesionálního ochránce uprchlických práv už zkušeně zpovídala nahrbené Asiaty s vytrvale nechápavými úsměvy ve tvářích. Já spíš okouněl a vypomáhal, jak se dalo. „Musíme poukázat na nějakou okolnost, kterou dost nezohlednili – něco, proč se nemůžete vrátit domů.“
„Nemůžu se vrátit domů.“ V tom mívali jasno.
„Tak. A proč?“
„Tady je to lepší.“
„To nestačí. Musíme tam napsat něco o politice, vyznání nebo rase.“ Lidumilům trpělivost hned tak nedochází. „Věříte?“
„Ano.“
„No výborně. A jste členem nějaké církve? Máte na to doklady? Jste katolík nebo evangelík?“
„Katolík nebo evangelík.“ Dřív nebo později stejně vyplynulo na povrch, že jediné, co určuje odpovědi zpovídaných, je snaha nám vyhovět. Usměv se prohloubil, když trefili to, co jsme chtěli slyšet. Stejný obrázek se s malými obměnami opakoval donekonečna. Lidi proti nám byli jen jednou protřelejší, jednou zoufalejší, jednou ustrašenější.
Okna do dvora pospojovaná sítí špagátů. Některé jen splihle visely podél mříží. Jiné sloužily k transportu svazků cigaret, popsaných papírků a tužkových baterek.
„Nepotřebujete něco?“
„Ještě jednu deku... jestli by to šlo.“ Jediný okamžik, ve kterém jsem si připadal smysluplně, přišel a odešel, ještě než jsem si ho stačil pořádně užít...
Vrchní připlachtí s tácem frťanů. Připomenou mi jeden letní mejdan krátce po promoci. Z toho, jak jsou nám vědomosti nabyté cestou za titulem k ničemu, jsme tehdy ještě měli srandu. „Jak řekl nejmenovaný středověký básník, tehdy ještě pod číslem jednacím 1422/3476456a, na Vaši cenovou nabídku si dovolujeme nereflektovat...“ Rozvalení na ošoupané pohovce a prosezených křeslech jsme přes hradbu špinavého nádobí sledovali něčí film z cest. Kromě barevných skvrn mi z něj nic neutkvělo, ale ta chvíle jako celek se mi otiskla do paměti.
Dneska je panáků o jednoho míň. Nedám si, stejně nemám chuť. Vlezlá únava mě dostává na lopatky...
Brouk ani nečeká na ostatní a panáka do sebe obrátí. Má uslzené oči. Vlastně to není tak dávno, co jsme trávili léto v Jizerkách. Po ránu u jezírka před chalupou fialové květy vrbek a daleké obzory. Hodně daleké a za každým kopcem nové. Vyrazili jsme hned po ránu a šli až do oběda, rychle a beze slov, popruhy batohů zaříznuté do ramen – ne bolestivě, jen tak akorát. Příjemná tíha. Pravidelný rytmus stoupání a klesání po jehličnatých stezkách s pletenci ohlazených kořenů. Po náhorních pláních s nažloutlou trávou polehanou v měkkých vlnách. Spali jsme na kraji lesa. Lehli jsme si a začali o něčem duchaplném, ale znělo to tak blbě, že jsme brzo přestali a jen klábosili o místech, kam se jednou podíváme. Jako by nebylo jasné, že dokonalejší než právě v tu chvíli to nikdy nikde nebude. Asfaltové puchýře se objevily až další dny, když přibylo silnic. Tehdy vymyslel, že sepíše knihu o Jizerkách.
Chtěl jsem se tam pak vrátit na cestě ode všeho pryč. Ale nefungovalo to. Život má v zásadě takovou hodnotu, jaká se do něj vloží. Když přestanete vkládat, cenu najednou ztratí úplně všechno. I to poměřování masy horských hřebenů titěrnými lidskými kroky násobenými odhodláním. Vůle udělat další krok a dostat se na horizont prostě zmizí v nenávratnu.
Nevím, kdy moje propadání začalo. Možná když mě Létavice opustila. Nebo možná dřív, mnohem dřív, ale s ní jsem se chvíli vznášel, a o to hlubší byl potom propad. Moje Létavice v barevných manšestrákách a plandavých košilích. Myslíval jsem si, že jsem dostatečná přitažlivá síla ve středu jejích oběžných drah.
Léto 1998 někde v orientu. Stáli jsme na nádraží frontu celé dopoledne, střídali jsme se v davu černých hlav a když na nás konečně přišla řada, lístky nebyly, ani na dnešek, ani zítřek, ani na pozítří. „Kup to kamkoli! Kamkoli to kup!“ křičela přes cizí hlavy. Celý následující podzim jsme se k sobě zběsile tiskli ve vlhkých a stále studenějších parcích. Nebylo kam jít a z neuspokojeného chtění se nám v hlavách točila velká černá kola. Léto 1999. „Skočíš?“ řekla s tím svým víceznačným úsměvem a nervózně povytaženým koutkem. „Skočíme.“ Připadal jsem si mizerně, v neforemné kombinéze, závislý na povelech instruktora. A pak jsme leželi na kraji pole a pozorovali barevné houby padáků – jednu chvíli ještě nadmuté vzduchem, a vzápětí plihnoucí do trávy. Co z toho všeho?
Evženiino batole se probudí a začne se jí kroutit na klíně. Dožaduje se pozornosti, stravy, citů, doteků... Zvláštní, jaký získají matky sebejistý výraz božské vševědoucnosti. Dětství. Patnáct, dvacet let zpátky znamenala budoucnost zatím nejasné, ale velké a lákavé směřování. Trapné. Naivní čekání, že za každým horizontem se už už vynoří ta správná cesta. Přišel jen zablácený labyrint a věčné navracení na stále stejný rozcestník. Člověka přejde chuť na další krok.
Evženie nastrká dítě do kočáru, ale dál postává nad zamlklým stolem. „Můžeme něco udělat? Chtěla bych pro něj něco udělat.“ To bych od ní nečekal. Těžiště jejího rodinného vesmíru je přece pevně ukotvené v počítání mléčných zubů a krmení klanu. Valí si svou kuličku domácké pohodičky, tak co pro ni může znamenat ztroskotalej Magor. Teď stojí s vyvrácenými kotníky, jako stávala vždycky když byla nervózní, a čeká. Až dostane rozhřešení v podobě nějakého neurčitého výroku o tom, že se stejně nedá nic dělat, půjde domů a cestou koupí kotlety.
Evženie ještě chvíli kouká do země a pak navrhne: „Nezkusíme se u něj stavit?“ Kde se to v ní bere? Péťa vstane a začne se soukat do sáčka. Brouk mávne na vrchního: „Zaplatíme.“ Pak vezme za ramena uslzenou Létavici a řekne: „Nebul. On to nezabalí. Přece se na nás nevykašle.“ Evženie vyloví mobil a chvíli se dohaduje s manželem, kde a kdy si předají dítě: „Nezlobíš se? Třeba to nebude k ničemu, ale chceme aby věděl, že nám není ukradenej...“ Divný řeči.
Jeden po druhém se zvednou a jdou. Létavice se svou nezdolnou energií zajatá vábením dálek. Brouk zpod stolu vylovil balík odrbaných zažloutlých spisů – nejspíš ještě pořád po nocích sepisuje svoje dějiny Jizerek. Péťa se ještě uklidí stranou a po telefonu ruší rande s nějakým novým nadějným umělcem. Vrátí se se zasněným výrazem: „Můj novej objev nás tam hodí autem. Bydlí za rohem. Aspoň se seznámíte. A Evža se může podívat na jeho fotky do novýho čísla.“
Dívám se za nimi, dokud nezmizí. Zešeřilo se a zvedá se vítr. Vyjdu z restaurace a pomalu zamířím na Žižkov. Tunel pod Vítkovem je jako černá tlama, první žárovky svítí až po pár desítkách metrů. Chvíli před ním stojím. Zrychluje se mi tep a točí hlava. Opřu se o lampu. Před očima mi vyvstane rozmazaný výjev plný bílé, červené a neartikulovaných zvyků – jako na operačním sále... než se ozve křik novorozence.
Dneska tu cestu neprošlápnu... dneska ještě ne. Oklepu se a na Žižkov vyrazím přes kopec, mezi stromy. Jde se lehce, jako bych se vznášel. Vážně jsem magor. |