Na Štědrý den pro mě přijel Zdeněk asi z hodinovým zpožděním. To by ani tolik nevadilo, na Štědrý den člověku lecos promineme, zajímavější bylo, co se dělo potom. Na Štědrý den máme s kamarády takovou tradici; scházíme se vždycky okolo desáté hodiny večer a až do brzkých ranních hodin děláme vánoční posezení, vánoční nadílku, vánoční žranici a vůbec všechno, co s těmito svátky klidu a míru souvisí. Vycházíme z toho, že kolem desáté hodiny napětí v domácnostech povolí, rodina usedne k cukroví a televizi a že v této chvíli nás nikdo nebude postrádat. Toto praktikujeme již několik let se stejným úspěchem jako letní táboření, nebo zimní pobyty na horách.
Zdeněk na mě před domem zatroubil a já vyrazil rozjařeně ven. Batoh jsem měl narvaný dárky pro ostatní, tak jsem hodil na zadní sedalo a sám se posadil vedle řidiče. „No jóó, ale já musím eště pro něco domů", zachrochtal Zdeněk a zařadil zpátečku. Radši jsem se připoutal ještě dřív, než mě odstředivá síla stačila vytáhnout ze sedačky. Myslíkovou ulicí jsme vjeli na nábřeží a se zařazenou dvojkou vburáceli do Starého města. Zdeněk byl pohodlně posazen v předním křesle své stodvacítky a gotickými uličkami projížděl šedesátkou. „Tyhle noční krosy mě bavěj nejvíc", pochechtával se Zdeněk a pobaveně pozoroval uskakující chodce. „Prosím tě, neblázni! Můžu ti toho hodně vyžehlit, ale mrtvolu na kapotě, to bych asi nezvládl!", zaúpěl jsem a začal se bát. Zdeněk se jenom zašklebil, ale naštěstí jsme už byli před jejich domem. „Já počkám", řekl jsem a dodal: „a hoď s sebou". „Né, pojď se mnou, máma tě ráda uvidí!", odpověděl mi Zdeněk a já se zvedl. Připadalo mi nevhodné někomu lézt do domácnosti na Štědrý večer, ale když už jsem byl pozván, nedalo se odmítnout.
Byl jsem přivítán Alešem, kterého jsme vyrušili ze sledování komedie století. Nezdálo se, že by mu to příliš vadilo. Byla zde taky paní Vrbová, které jsem zapumpoval rukou a popřál krásné Vánoce. Když jsem se zeptal, cože jim nadělil Ježíšek, dostal jsem překvapivou odpověď. Aleš se na mě podíval a řekl: „Vidíš člověče, na to my jsme úplně zapomněli, my tu koukáme celej den na pohádky...", a zahulákal: „brácha, rozdej teda ty dárky!". Pomalu jsem se zvedl k odchodu. „Tak já počkám venku", řekl jsem a začal hledat boty. „Kam bys chodil?! Dáš si něco?", řekla paní Vrbová a postavila na kafe. Zůstal jsem sedět na židli a připadal si jak ve zjevení. Bylo skoro půl jedenácté a já seděl u Vrbů a zažíval letos druhé Vánoce. „...a to je pro tebe mami...", řekl Zdeněk a podal paní Vrbové balíček. „Ale to néééé, to jste neměli...", křičela paní Vrbová. Zdeněk mezitím radostně trhal vánoční papír z knihy o vyznamenáních a pan Vrba se procházel po bytě v trenýrkách. Vzpomínal jsem na naší domácí atmosféru, na tátu, který taky chodí v trenýrkách a podobnou radost, kterou sdílíme s dárečků, které nám jsou naděleny pod stromek. Ono je totiž jedno, kde se nacházíte, jestli u Vrbů, Crháků, nebo Dudků, podstatné je, jestli vás tam mají aspoň trochu rádi. Což jsem vycítil, neboť kolem všichni chodili jako bych byl vzduch, jenom paní Vrbová mě neustále dolévala kávu a nabízela cukroví, které jsem ochotně jedl. O Vánocích toho bylo napsáno určitě hrozně moc, jednoho jsem si však všiml až tady. Nádhernou vánoční atmosféru dokáží udělat i čtyři dospělí lidé, že Vánoce nejsou jenom pro děti a že radovat se dá i z knihy o vyznamenáních, která mě osobně nenadchla.
„Zdeňku jedeme!", zasyčel jsem na Zdeňka a nechtě tak ukončil vánoční nadílku u Vrbů. „Kam vlastně jedetéé?", zeptal se Aleš a přestal počítat vybalené ponožky. „Jedem za klukama, je nadílka jako každej rok!", odpověděl jsem a pobídl, aby jel s námi.
Když jsme se obouvali, uvědomil jsem si, že tu necháváme rodiče Vrbovi sami. A takových rodičů je víc. Jsou to Crhákovi, máma Marťase, nebo táta Davidaa. Jedeme na vánoční nadílku, abychom nebyli sami. Chceme zničit samotu, ale přitom ji možná vytváříme, když odjíždíme do noci vstříc zábavě.
Zdeněk nastartoval, Aleš začal nadávat a já obvolával kluky, které jsme měli nabrat cestou. Bylo skoro jedenáct, ale nám teprve Štědrý večer začínal, byly přece Vánoce a my museli spěchat abychom všechno stihli.