"Zrcadlo, řekni, kdo je v zdejší zemi ten bědný, nejbědnější?"
Tvor táže se skla studeného, obava zlá jej přitom rdousí - - vždyť co lidského zbylo z něho? Pár svalů, kůže, jazyk, vousy...
A jinak? Kov a umělina: na srdci budík, oko ze skla, zub z keramiky máčí slina, v kloubech si vrže ocel lesklá; umělý porost hlavu zdobí, v níž nejeden se plíšek skrývá; co do člověka, do nádoby, společnost vpraví vědychtivá?
Otázky odráží se zpátky, stříbrná plocha šetří slovy a v těle, mezi udělátky, započnul záchvat žlučníkový.
"Zrcadlo, rci mi," tvor se klepe "zda mrtvému už není lépe???"
|