Tuhle jsem zase mrdal v parku, když ke mně přišel postarší chlápek a prej: "Chlapče, proč mrdáš?" "No, přece… mrdám, abych zapomněl…" "A na co?" "No, to už jsem právě že zapomněl…" "Tak proč pořád mrdáš?" "No… mrdám, protože se snažím si vzpomenout…" "Ale před chvílí jsi říkal…" "Já vím, říkal, neříkal… zapomenout, vzpomenout… to máte jako nalej - vylej. Věčnej návrat, chápete? Nebo taky snaha promrdat se skrz. Někdy se taky mrdá jen tak. Někdy ze setrvačnosti - mrdalo se včera, tak proč ne taky dneska, že… Taky se mrdá na něco… třeba když máte narozeniny, je třeba je pořádně zamrdat - ale to určitě znáte - neříkejte mi, že si sem tam taky rád nezamrdáte…" "Ne, já rozhodně nikdy nemrdám. A nikdy jsem nemrdal. Mrdání se mi hnusí." "Aha, takže vy jste antimrd. To ale - proč lidem kecáte do něčeho, o čem víte prd?" "Protože je mrdání je metla lidstva!" "No a? Metel je potřeba. Jak byste jinak zametal, hm?" "S tím na mě nechoď, to jsou jalové kydy! Mrd je prostě zhouba!" "Víte co, pane?" "Co?" "Už mě pěkně serete. Jdu vás omrdat!" "Cože? To snad… pomóóóc… ach… ouvej… uch… olalalalá!" "No vidíte, pane - vy jste měl žízeň, a ne hlad!"
|