Přenesme se dob, kdy moře a oceány brázdily španělské, anglické či holandské dřevěné koráby, piráti si podle poslední módy usekávali končetiny a vydloubávali oči, aby si mohli nasadit stylové pásky a háky, v rukávech námořníků bychom nacházeli pět srdcových es a dámy se na moře dívaly z domácích loží skrze romantické knihy plné beznohých mořských pann.
Lodě dostávaly přízviska „nepotopitelná, nezničitelná či nepokořená“ a v krátkých časových prodlevách si dávaly společnou siestu na mořských dnech, aby po nich mohla nastoupit další generace „nepotopitelných, nezničitelných a nepokořených“.
Ve chvíli, kdy se některá z lodí rozhodla usilovat o rekord v hloubkovém potápění bez návratu, musela se rozhodnout i posádka. Buď se mohla zapsat do povědomí středoškoláků jakožto „hromada utonulejch, vo který se nikdo nezajímá“, nebo jako „pár chudáků, který to přežili“.
Tehdejší nezbytnou podmínkou pro přežití nebylo vlastnictví motorového člunu, nýbrž schopnost dobře plavat. Otužilec si vybral náhodný směr a vyplaval. Pokud překonal dorážející krvežíznivé žraloky, mořské sirény či vlastní bolehlav z podvečerní pitky, byl po zásluze odměně kouskem pustého ostrova s pláží, kde k smrti vyčerpán usnul.
Probudil se až po několika hodinách napíchlý na kůl, nebo vařící se kádi lidojedů, po čemž mu muselo být jasné, že nic není tak pusté, jak vypadá.
Na zcela opačném pólu si stojí dnešní plavci. Profesionálové. Při pohledu na ně by si musel pirát vyťukat hákem do čela pořádnou díru. Jistě by si vzpomněl, jak unikl o chlup lidožravému žralokovi, ale co to … dnešní plavec se po 50 metrech otáčí a vyráží zpět, jako by si snad chtěl s touto mírumilovnou parybou podat pracku. Pirát by zavzpomínal na líbezné vábení sirén, ale … „Go, motherfucker, go!“ linoucí se z ochozů by mu vytlačilo slzu z díry po oku. A závěrečná radost plavce, který skončil tam kde začal, by pravděpodobně poslala našeho starého piráta i s jeho dřevěnými koleny na věčnost.
Budiž mu voda lehká.
|