|
Skrýváš se v hlubinách mého nitra,
probouzíš se semnou za ranního jitra.
Však noci jsou říší tvou
a já kráčím kamsi zahalen mlhou.
Hledám v tobě odpovědi na otázky četné,
ty jenž jsou po staletí uvnitř věčné.
Však s tím ránem zas a znova,
jako v noci vše nanovo začíná.
Vnímám další krásný sen,
v hmotě, tvaru poznatelný jen.
Jenž začíná, když slunce bloudí po obloze,
kdy měsíc, hvězdy jsou už v záloze.
Jsi pořád se mnou staronová,
občas připadáš mi až královsky ocelová,
neporazí tě nic, i kdyby kdo chtěl sebevíc.
Sami kráčíme ve dvou dnem, nocí, snem,
tím jedním životem.
Kdekoliv jsem byl a cestoval,
byla jsi se mnou, když jsem se i propadal
do těch míst zahalených mrákotou.
Ukázala jsi mi cestu z těch temných hor,
proto snad jen zbývá, vzdát ti holt.
Milovat tě budu na stokrát,
budu v tobě na věky věků žít věčně.
|
|
|
