Muž na posteli se zazmítal a jeho obličej se stáhl v křeči, lemován třpytivými krůpějemi potu na čele. Veronika neztrácela čas; pohledem se vpila do jeho tváře a s náruživostí pavoučí samičky požírající post-coitum svého milence uložila tu tvář do paměti (aby ji odtamtud příštího dne znovu vytáhla, stejně jako v stovkách předcházejících dní vytáhla stovky předcházejících obličejů).

    Zapamatovaný muž pod ní hlasitě vzdychl a jeho malá smrt, jak orgasmu říkají Francouzi, dospěla k vyčerpanému konci. Veronika sledovala panenky, které krouživým pohybem opustily úkryt pod mužovým obočím, jeho chvějící se rty; s lehkým úsměvem pocítila nadskočení, když se do vyprázdněných plic vrátil vzduch.

    „Áhhh,“ rozlehlo se pokojem a ona spokojeně přikývla. Věci měly správný průběh. Pustila mužovy ruce, které dosud pevně svírala (a držela tak muže v pozici, která je v dětských hrách  vítězná a říká se jí na lopatkách) a se samolibým úsměvem položila zakončující otázku; stejným tónem, jakým šachista oznamuje soupeři kouzelné slůvko mat ukončující partii.

    „Miluješ mě?“

    Muž, nyní už se zavřenýma očima, jí nevěnoval jediný pohled. „Ano,“ vydechl a zabořil hlavu do zváleného polštáře. Přikývla (jen sama pro sebe – muž, bořící se skrze polštář do tenat spánku ji vidět nemohl) a vláčným pohybem sklouzla z muže i z postele. Věděla, jak to chodí. Dospěli k  vzájemné shodě – ona přestala zajímat jeho, neboť získal její tělo, on již nezajímal ji, neboť získala vzpomínku na jeho tvář. Pomalu se oblékla a přešla k tmavě fialové kabelce, položené na toaletním stolku z druhé strany postele. Byla větší než kabelky obvykle bývají; Veronika ji otevřela a vytáhla z jejich útrob jasně červenou růži, kterou divadelním gestem položila na stolek, tak, aby květina směřovala k hlavě nyní již středně silně probořeného a tudíž lehce chrápajícího muže. Obrátila se k vypínači na stěně a zhasla světlo. Pak sebrala z věšáku kabát a natáhla si jej přes ramena; venku byla noc a zima.

    Na odchodu z bytu se zastavila u dveří do obývacího pokoje, nahlédla dovnitř.

    Seděl v křesle a pohled ji s úsměvem vrátil. Zavrtěla hlavou.

    „Víš, nikdy jsem docela nepochopila, proč mi pokaždé odpovědí ano.“

     Pokrčil rameny. „Ani nevím.“

     „Ale proč lžou? Vidí mě poprvé a žádný z nich mě už neuvidí znovu.“

     Naklonil hlavu na stranu. „A proč myslíš, že lžou?“

     Veronika mlčela. „Láska je směšná,“ řekl muž v křesle.

     Lehce se zasmála. „Nejsi první, kdo to tvrdí, autore. Tohle řekla už spousta lidí.“

     Autor pokrčil rameny. „V tom případě je třeba ještě několikrát to zopakovat.“

     Vzala za kliku a otevřela dveře. Utrousila nadávku, když ji studený vítr udeřil do obličeje; zachumlala se do kabátu hlouběji a mávla rukou na projíždějící taxi.

____________________

     Přišla pozdě, jako obvykle. Autor seděl u stolku v rohu kavárny, usrkával nyní již jen teplý čaj z hrnku se dvěma namalovanými pavouky a pokyvoval si nohou do rytmu rádia, vyhrávajícího z reproduktoru na stropě. Zvedl se, aby jí dal polibek; uhnula.

     „Co se děje, Katko?“ zeptal se, aby nenarušil přirozený vývoj rozhovoru.

     Vrhla na něho nejistý pohled.

     „Potřebuji s tebou o něčem mluvit…,“ začala. „Ale nevím, jak to mám říci.“

     Šálek zacinkal o talířek, autor se jí podíval přímo do očí.

     „Ano? Totiž, ne?“

     Uhnula pohledem. Zdálo se, že ústa většího pavouka na autorově šálku se nepatrně rozšířila.

     „Já…byla to chyba. Neměla jsem to dělat. Neměli jsme to dělat.“

     Autor zamrkal. „Proč?“

     Pokrčila bezradně rameny. „Víš, já… já už někoho mám. A mám ho ráda.“

     „Ale ty jsi přece-“

     „Nikdy jsem ti neřekla, že tě miluju,“ skočila mu do řeči. Dívka byla rozhodnuta, jak už se někdy dívky (a také dřevorubci a amputující chirurgové) rozhodují; když už tnout, tak oddělit.

     Mlčky na ni zíral. Přesunula se blíže k němu a ve snaze cosi narovnat všechno pokroutila.

     „Víš, ty jsi prostě můj nejlepší kamarád,“ řekla tiše. Teplota u stolku o několik stupňů poklesla - je smutnou, nicméně prokázanou skutečností, že se ženy k této větě v podobných situacích často uchylují (dokonce navzdory faktu, že většina z nich čte a pravidelně sleduje televizi). Autor nepřestal zírat. Z rádia se v tu chvíli ozvaly první tóny písničky Fuck you (I don´t want you back) od umělce známého pod podivným pseudonymem Eamon a dívka se k autorovi naklonila a pohladila ho po zádech.

     „Nechci ti ublížit. Promiň,“ šeptla.

     Usrkl vlažný čaj. Musilo se to stát, byla to součást příběhu.

     „Prosím tě, běž pryč,“ řekl.

     „Já-“

     „Prosím tě, běž pryč.“

     Ruka opustila jeho záda. Dívka se zvedla a bez dalších slov odešla. Autor se podíval na téměř prázdný hrnek; na obrázku byl nyní jen jediný pavouk, ten větší. Věci měly správný průběh.

     Spokojeně se opřel o stěnu vyloženou dřevem a cítil se strašně.

____________________

     Namočila štětec do modré barvy a rychlým pohybem ruky udělala širokou čáru. Otočila se v piruetě a po dokonaných tři sta šedesáti stupních přidala pokračování. Rychle namočila štětec do fialové a vyplnila rýsujícímu se mužskému obličeji (dosud neexistujícímu než jako náčrt tužkou na plátně) několika krátkými tahy levou tvář. Roztouženě vzdychla a přidala trochu žluté pod nos, následovanou lehkým a takřka něžným dotekem černi na bradě. Pracovala hbitě a v naprosté tichosti, vyrušované jen doteky nohou na novinách, kterými byla pokryta zem, a svými občasnými vzdechy.

     Autor seděl opřený o stěnu asi čtyři metry za ní a zamyšleně ji pozoroval. V jejích pohybech bylo cosi fascinujícího – byly to pohyby zkušené profesionálky, která jako by (paradoxně) malovala svůj první obraz, tolik v ní bylo napětí (ne, pomyslil si autor, nikoli napětí, nýbrž vzrušení). Výskok a krátký črt žlutou nad levé oko a pod pravé ucho. Táhlé zaúpění. Veronika zrychlila a ponořila se do malby hlouběji, zatímco autor zavřel oči a poslouchal rytmus jejích tanečních kroků. Tohle byl Veroničin náhradní orgasmus, její substituovaná malá smrt; jinak to nedovedla.

     Ateliérem se ozval hlasitý vzdech; autor vzhlédl a uviděl Veroniku ležet na zádech (na lopatkách) na zemi. Obraz byl hotov. Pomalu vstal a přešel k ní; sklonil se, uviděl na její tváři spokojený úsměv. Zvedla ruku a chytila ho za zápěstí. Autor se ušklíbl – podobnost této situace se situací ze včerejší noci (a přece jejich naprostá protikladnost) ho pobavila. Veronika mu svírala zápěstí, avšak role muže a ženy se zaměnily.

     „Je to tam?“ sykla.

     Autor se podíval na obraz – různobarevnou tvář muže, zkřivenou v křeči, a pokrčil rameny. „Možná,“ odpověděl. „A možná ne.“

     Povzdechla si a s jistou námahou vstala. Upřela pohled na pomalované plátno a jala se je pečlivě prohlížet; po několika minutách však rezignovaně zavrtěla hlavou. „Neřekla bych.“ Smutně odhodila štětec, který dosud svírala v pravé ruce.

     „Možná to tam nebude nikdy.“

     Autor ji konejšivě pohladil po zádech. Objala ho a zabořila tvář do polštáře jeho hrudi.

     „Udělal jsi mě krásnou,“ zamumlala nezřetelně do svetru na jeho těle. „Ale proč jsi mě neudělal šťastnou?“

     Autor pokrčil rameny. „Je mi to líto,“ řekl. „Byl to okamžitý nápad.“

     Zabořila se hlouběji.

     „Promiň,“ pohladil ji po vlasech. Pak se znovu podíval na obraz.

     „Vždyť je to k smíchu,“ řekla Veronika  a rozplakala se.

____________________

     Hodiny na věži odbily šestou.

     Štíhlý muž v béžovém cestovním plášti zavřel kufřík a rozhlédl se po okolí. Uzavřel úspěšný obchod a teď měl chuť zajít si na něco malého k večeři, na kávu a, inu, snad i na nějakou tu skleničku, aby celé věci dodal zdání výjimečnosti. Obrátil se proto na muže, stojícího na rohu ulice.

     „Dobrý den,“ pravil. „Mohl byste mi ukázat cestu k nějaké kavárně či snad hospůdce tady poblíž, prosím vás?“

     Autor se otočil a pohlédl na něho.

     „Jistě. Vynikající kavárna je hned tady za rohem.“

     Obchodní cestující (neboť toto povolání muž s kufříkem vykonával) si odkašlal a přátelsky se usmál.

     „Á to jste vy, autore“ řekl. „Nepoznal jsem vás.“

     „Nic se neděje. Přeji vám hezký večer.“

     „Děkuji a vám také.“

     Přijela tramvaj, autor nastoupil a s lehkým zazvoněním odjel.

____________________

     Autor se posadil u otevřeného okénka, když jeho pozornost upoutala scéna vně vozu. Naklonil hlavu:

     Mladík, jistě mu nemohlo být více než sedmnáct let, držel kolem ramen odhadem stejně starou dívku a oba seděli na betonové podezdívce pod obrovským billboardem propagujícím limitovanou edici instantní polévky (což samotné by již vyvolalo na autorově tváři nevěřícný úsměv) a do rytmu hudby, hrající odkudsi z pozadí si oba do tváře zblízka šeptali slova linoucí se písničky Fuck you (I don´t want you back). Dívka se šťastně usmívala a hladila mladíka po zádech. Autor zamrkal, když přišel ke slovu refrén; teenager na jeho konci zavřel oči a s procítěným frázováním oddeklamoval: „Fuck you, you whore, I don´t want you back.“, načež se nahnul a dal dívce pusu. Dívka mu ji nadšeně oplatila.

     Tramvaj se rozjela a autor se opřel hlavou o skleněnou výplň okénka. K překvapení svých sousedů (neboť ty scéna ani v nejmenším nezaujala) se hlasitě rozesmál.

____________________

     Veronika se rozhlédla po kavárně a vyrazila ke stolku (v rohu), kde seděl obchodní cestující a usrkával vídeňskou kávu.

     Zářivě se usmála, neboť takto začínala každý svůj lov. „Mohu?“ zeptala se.

     Štíhlý muž přikývl. „Prosím, uvítal bych společnost.“

     Veronika se posadila a u číšníka, který se (jak bývá v dobrých kavárnách zvykem) jako kouzlem objevil po její pravici, objednala černý čaj. Reproduktor na stropě zněl táhlou a nasládlou melodií (album Protection skupiny Massive Attack), ideální pro rozhovor dvou cizích lidí. 

     Večer pomalu ubíhal; muž se rozhovořil.

     „Čím se vlastně živíte?“ dotázala se Veronika.

     „Jsem obchodní cestující. Jezdím po světě a prodávám zboží.“

     Podivila se. „A jakého druhu je vaše zboží?“

     Pohlédl jí do očí (neboť byl na podobné otázky zvyklý odpovídat takto) a položil šálek, který dosud svíral v pravé ruce, zpět na talířek. „Prodávám hrůzu.“

     Veronika zaklonila hlavu dozadu a rozesmála se; muž však zůstal vážný. „Jsem obchodní cestující s hrůzou,“ zopakoval.

     Přestala se smát a zkoumavě si ho prohlédla. „Kdo by si kupoval hrůzu?“ zeptala se.

     Usmál se. „Zvědaví lidé. Lidé, kteří si myslí, že mají vše (a mají především až neuvěřitelně dlouhé a nudné chvíle).“ Poklepal hrdě na svůj kufřík vedle židle. „O zákazníky není nouze, věřte mi.“

     „A daří se vám klienty uspokojit?“

     „Jistě.“

     Veronika zavrtěla hlavou. „Se mnou byste měl těžkou práci. Nebojím se pavouků, myši mám ráda, netrpím na závratě…“

     Obchodní cestující s hrůzou usrkl kávu a naklonil hlavu na stranu. „A vy snad máte zájem?“

     Veronika se zasmála.

     „Uzavřel jsem dnes velmi uspokojivý obchod a jsem v dobrém rozmaru,“ řekl muž. „Pokud chcete, udělám vám znamenitou slevu.“ Zamíchal lžičkou v šálku. „Stačí, když zaplatíte zdejší útratu a budu považovat smlouvu za uzavřenou.“

     Vedle stolku se zjevil číšník a položil před Veroniku hrnek s horkou vodou; tentokrát byl na něm motiv šachovnice s rozehranou partií. Otevřela sáček s čajem a ponořila jej do dýmající tekutiny. Obchodní cestující ji se zájmem pozoroval.

     „Platí,“ řekla Veronika.

     Přikývl.

     „A čím se zabýváte vy?“ zeptal se.

     Zamyšleně si pohrála se sáčkem. „Jsem umělkyně.“

     „Skutečně?“

     „Ano. Maluji tváře mužů v okamžiku jejich vyvrcholení.“

     Muž vážně přikývl. „A máte k tomu nějaký zvláštní důvod?“

     Veronika vytáhla sáček z čaje a opatrně usrkla horký nápoj (nesladila). „Snažím se nalézt okamžik dokonalého štěstí.“

     Obchodní cestující neuspěchaným pohybem promíchal svou postupně vychládající kávu a poklepal lžičkou o okraj šálku. „Myslíte, že ho lze nalézt tam?“

     „Jsem o tom přesvědčena.“ Šachová partie na hrnku se (aniž by jí on či ona sledovali) posunula o něco blíže k rozuzlení. „Věřím, že v tom okamžiku,“ pravila Veronika, „je člověk zproštěn starostí. Smrt, dosud pečlivě ukrytá v jeho těle, vyrazí na povrch a přiblíží člověka k nebytí (které je už ze své podstaty stavem bezstarostným a tudíž šťastným); a věřím také, že tento stav (který je jedinečný a žádným jiným způsobem neopakovatelný) je možno zachytit a prodloužit jeho trvání na plátně; uzavřít jej do obrazu.“

     Muž usrkl další doušek kávy. „Jedinečný a žádným jiným způsobem neopakovatelný,“ přeříkal si pro sebe Veroničina slova.

     „Víte, mám při svém povolání takového koníčka,“ pravil. „Fotografuji si občas tváře svých zákazníků při… řekněme, procesu konání obsahu smlouvy.“

     Vytáhl kufřík na stůl a otevřel jej; když jej znovu zaklapl, svíral v ruce několik fotografií.

     „Myslím, že byste se na ně měla podívat,“ řekl a teprve nyní si všiml obrázku na hrnku, který Veronika svírala; partie skončila matem (a tedy prohrou) bílého.

     Položila šálek na talířek a napřáhla ruku.

____________________

     Autor zalil vroucí vodou limitovanou edici instantní polévky a pohodlně se usadil do křesla. V zámku zachrastily klíče a jemně zaskřípaly otevírané dveře.

     Veronika se postavila před něj (všiml si její nápadné bledosti) a zašeptala. „Byl to nesmysl, viď? Celou tu dobu.“

     Autor zamíchal polévku (neboť i její limitované vydání se ostudně muselo míchat) a opatrně upil. „V křeči jsme si všichni rovni. Nejsem první, kdo to tvrdí.“

     Veronika se vyčerpaně svezla k nohám křesla. „Ale proč to všechno?“

     „Protože láska je nejen směšná, ale,“ odložil autor šálek s polévkou, „a to především, je fascinující sérií šťastných okamžiků, dobře promíšených s dlouhými chvílemi krutého neštěstí.“

     Vstal a zvedl Veroniku ze země. „A na okamžik nám dává pocit, že jsme výjimeční; stejně jako reklamní trik téhle exkluzivní polévky.“

     Dovedl ji k posteli. Všimla si, že na stolku je položena růže; obrátila se k němu a otevřela ústa.

     „Ale-“

      „Koupil jsem ji dnes večer,“ přerušil ji. „Aby dala příběhu zdání výjimečnosti,“ usmál se a nahnul se k ní. Políbil ji.

____________________

     „Áhhh,“ ozvalo se pokojem. Veronika uvolnila sevření a sklonila hlavu až k autorovým uším.

     „Miluješ mě?“ zeptala se. Autor ji pohladil po vlasech.

     „Ne,“ řekl.

     A usnul.