Jarní romance u jezera
Temnota a hloubka večerního jezera,
padajíc k našim nohám za šera,
v měsíčním svitu ještě více zbělela.
Pak k nám mladým z večera,
přišla láska, s radostí brečela,
a u našich nohou se zpěvem labutě klečela.
Studený vítr do našich vlasů vál,
cit v našich srdcích ohnivě plál,
i přes to vše, každý strom nehybně stál,
silný, rovný, na břehu jako král,
a jen se tiše našemu štěstí smál.
Rok, co rok a za rok zas,
přichází a přijde tento čas,
čas mládí, štěstí, smíchu a lásky,
v té době ubývají lidem vrásky,
ubývají i vrásky, ale jen těm,
kteří to chtějí a chtějí snít,
ti pak budou milováni a krásný sen budou mít,
každý přec má právo i v malé lásce žít.
V básních říci se toho mnoho nedá,
v očích můžeš listovat mnohem víc,
v srdci také, to je však těžší,
musíš mít někoho, kdo se citu poddá,
musíš mu umět hořící svou lásku říct.
I my snili náš skutečný sen,
chtěli jsme být spolu a sami jen,
být spolu každou noc a každý den,
s ní už nechtěl jsem být nevinen,
chtěl jsem ji stále tiše šeptat : ,,Je t´aime.“
|