Pérák
Zpíval jsem si, zase jsem si začal zpívat to samý, už i mě ta melodie lezla na mozek: táááálinskej rybník, to á jsem tak protahoval, představoval jsem si svoji hlavu jako balón a zkoušel jsem ho tím ááá propíchnout. Do kroku by asi lepší šel nějakej pochod, ale na Tluče bubeníček jsem si přišel najednou moc velkej. Bubeníčka jsem zpíval ještě tak minulej měsíc, když jsem chodil do houslí k panu učiteli Holcovi…to bylo přes druhý kopec a ještě o kus lesa dál. Pan učitel Holec snad hrál i v Praze, až jsem se divil, proč najednou přišel sem, ale asi kvůli sluchu. Říkal, že v Praze to moc hučelo, že chtěl větší ticho. A taky si to možná u nás vyhlíd kvůli Hanině Kočkový, ale tu poznal až tady, chodila mu vařit. Tak já fakt nevím, proč přišel, asi skutečně kvůli tomu tichu, to zas tady bylo, to jo. Někdy jsme hrávali na zahradě, Hanina sedávala u stolečku a krásně obdivně na pana učitele koukala velkejma kulatejma očima. Hanina vůbec nebyla jako moje máma. Hanina krásně voněla, na kredenci měla takovou broušenou lahvičku s fialkovou vůní. Jednou mi dala přivonět, a to se mi až hlava zatočila. A pan učitel zrovna přišel dovnitř a jen se na mě tak zvláštně podíval. A za ním světlo z chodby, nad hlavou mu kreslilo bílou svatozář a Hanina tam stála a já se topil ve fialkách.
A právě ta lahvička bylo jediný, co mi po panu učiteli zbylo, když odjel. Nikdo mi nechtěl říct, kam jeli, tak myslím, že je odnesl Pérák. Radši si myslím to o Pérákovi, než by mě mohlo napadnout něco jinýho. Třeba o těch černých autech, co občas jezdí po státovce.
Ale, abyste věděli, to s Pérákem vůbec není vyloučený. Říkal mi Venda Matějků, že ho viděl u Vaňhů na sadě. Pérák je strašidlo: takovej nelidsky vysokej chlap: vyšší než chalupa. Vždycky se stočí podle nějakých vrat a čeká. Když někdo přichází, Pérák se najednou narovná a hop, vyjde mu naproti dlouhým houpavým krokem. A když dotyčný nestačí utéct, strčí ho Pérák do pytle a odnese do jeskyně. A pak upeče a sní. Teda: s tím upečením už si trochu vymýšlím, ale to ostatní je čistá pravda. Dokonce mámě se jednou zdálo, že Pérák stojí v našich vratech : vím to, probudily mě nějaký zvuky. V kuchyni jsem našel mámu, jak brečí, ale tak hrozně, že jí táta musel držet vší silou…bylo tam horko, tak horko, že se mi chtělo čúrat…stál jsem na prahu a díval se a pak mě táta poslal spát s tím, že se mámě zdálo o Pérákovi.
A ten den nám zmizel soused. Pro mě to bylo i trochu dobře, protože jeho psa jsme vzali k nám. Azor mě stejně znal, asi mu nebylo divný, že teď bydlí u mě. Jen hrozně vyl, když jsem cvičil na housle.
Byl bych možná na ně přestal už dávno chodit, jenže pan učitel Soukup, co jsem k němu chodil teď, mě zároveň doučoval k přijímacím zkouškám na gymnázium v Městečku. Mě se tam ani nechtělo, radši bych šel s Vendou se učit k panu Havlíčkovi na řezníka, ale táta říkal: máš na to hlavu a až tu nebudu…nevím, proč a jak by táta neměl být, když byl doma pořád, zkoušel jsem se ptát Vendy, ale ten říkal: každej jednou umře, hlavo dubová,…a tak jsem na to radši nemyslel. Poslední dobou byl ale divný i pan učitel Soukup, pořád dokola jsem musel hrát Humoresku, a on jenom stál a koukal z okna. Už mě ani nic nového neučil, jen jsme pilovali tu Humoresku a on pořád opakoval: Dvořák, to byl Čech!!!
Stmívalo se víc a víc, bál jsem se, i když les Kominík byl dávno bezpečně za mnou. Ještěže už bylo vidět Havlíčkovu stodolu…přidal jsem do kroku….a v tom se od Kominíka ozvalo slabé vrčení. Ohlédl jsem se a viděl, jak od lesa přijíždí auto jako ošklivý černý brouk. Skočil jsem do příkopu, noha se mi zvrtla a dopadl jsem nahým kolenem na štěrk. Odřená kůže pálila, ale ležel jsem bez hnutí. Kousek od mé hlavy vylezla beruška na stéblo trávy, zhouplo se pod ní, ona zvedla křídla a chystala se odletět.
Nahoře na silnici auto zastavilo. Zavřel jsem oči, čekal kroky,hvízdání trávy pod holínkami - a povel v němčině. A pak…bál jsem se, tak strašně jsem se bál, že se mi znovu chtělo čúrat. Přesně jako když se mámě zdálo o Pérákovi. Do trávy vedle mě něco dopadlo, pak bouchly dveře a auto se znovu rozjelo. Počkal jsem ještě chvíli a opatrně se zvedl. Kousek ode mě ležel neforemný balík zabalený v novinovém papíře. Ven čouhala špička lakovaného střevíčku.
Všude bylo ticho, až na pár cvrčků.
Špičkou boty jsem balíček převalil na druhou stranu a když se nic nedělo, klacíkem jsem roztrhal obal. A pak se mi zastavilo srdce. Poznal bych je všude. Takové střevíčky dostala Hanina od pana učitele Holce. Vím to, byl jsem u toho, když jí je předával. Zvedla oči od dárku a zčervenala, pak si střevíčky nazula, tak opatrně jakoby byly ze skla, a udělala v nich pár tanečních kroků. V tu chvíli vypadala jak z obálky Hvězdy…A pan učitel spustil na housle Jen pro ten dnešní den, a Hanina tancovala a tancovala, až vrazila do odkvétajícího šeříku a ten ji celou posypal bílými zvonečky, všichni jsme se tomu smáli – a nejvíc Hanina. Pak zvážněla, opatrně dala boty zpátky do krabice fy Baťa a odnesla je dovnitř. Od té chvíle jsem je neviděl, až teď.
Rozbrečel jsem se. Bylo mi jasný, že Haninu už nikdy neuvidím. Balíček jsem schoval do křoví a důkladně zamaskoval větvemi. Druhý den jsem se vrátil a přinesl lahvičku od té fialkové vůně. Lopatkou od kamen jsem vyhrabal díru a do flakónek pohřbil vedle střevíčků.
A od té chvíle jsem se přestal bát Péráka. Ale nedal jsem to na sobě znát: ani tenkrát, když mi Venda Matějků s očima navrch hlavy líčil, že ho viděl zapasovaného v Havlíčkově stodole. Teprve, když mi táta řekl, že k panu učiteli Soukupovi na housle už nemám chodit, protože…. Chtěl určitě dodat něco o Pérákovi, tak jsem ho poprvé za svůj život nenechal domluvit a řekl: - To nebyl Pérák, tatínku, viď. Položil mi ruku na rameno a zafixoval mě očima: - Ne, nebyl, ale neříkej to Vendovi…
A tak jsme mlčeli celý zbytek války.
Přesto jsem i já Péráka uviděl. Ten den, kdy chlapi přinesli mého postřeleného tátu. Vracel se na kole z práce a někdo mu poslal kulku mezi lopatky. Stál jsem jako zkamenělý v síni a kolem mě pobíhali sousedi. Podíval jsem se před sebe a uviděl ho. Stál vklíněný do sousedovy stodoly. Pohlédl na mě žlutýma kočičíma očima a pomalu se narovnával…Vletěl jsem tmavou chodbou do kuchyně, až jsem vrazil do škopku s vodou. –Odveďte někdo toho kluka, zavelel soused a já se rozbrečel…Teta Halamka mě odvedla vedle a posadila si na klín: Neboj, Matouši, táta to přežije, řekla…
Opravdu se z toho dostal. Umřel až tři roky po válce na zápal plic.
/31.května – 19.6.2004, 13:28 hodin- 7.7.2004, 8:23 hodin
psáno pro Literární Vysočinu 2004 podle rodinných pověstí a legendJ)))/
|