|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Pan optik umí
Rudovousý, červenolící, momentálně zpocený, stál pak optik u vrat. Tato vrata, jejichž erbem byl oprýskaný nápis Vjezd, se nacházela v ulici Holešické. V té ulici jsem nikdy nebyl, pan optik také ne. Nemohl tedy vědět, zda vrata, před kterými stojí jsou ta správná. Hledal realitní kancelář Ein Welt.
Pan optik byl němec, měl podivné jméno a podivnou chůzi. Většinou byl velmi nudný, občas jen nudný. Jeho tvář budila odpor. Měl modré oči, jež se skrývaly za hradbou zrzavé ofiny a zrudlé pysky. Kdykoli se nudil, vytrhával si chlupy z hutného, zbytky jídla prorostlého kníru. Asi nikdo neví, jak se k povolání optika dostal, ani zda byl skutečně optikem.
Občas jsme se setkali v kavárně poblíž Hausmannova mostu. Měli tam drahé pivo, ale vařili mléko s rumem, které pan optik miloval. Naše hovory byly dlouhé a nudné, já se ale nudím stále, proto mi optikova přítomnost nebyla protivná. Navíc měl příjemnou vlastnost- když neměl co říci, mlčel. Já se pak rozpovídal o svých problémech, dojmech z posledního filmu Jaroslava Fischenhause (ten se dnes těší nebývalé popularitě), nebo o knize, kterou nemám v úmyslu dokončit. Občas se pozvracel, asi z toho nápoje.
Zpět do Holešické. Stál před vraty a rozmýšlel, zda má vstoupit. Jeho nerozhodnost mne vždy pobuřovala. Byl s chopný postávat v mikromarketu i dobrou půlhodinu, než si vybral značku cigaret. V Holešické nekouřil. V kavárně u Hausmannova mostu však kouřil neustále. Nemám rád nekuřáky, ale ani kuřáky, kouřím, ale nemám rád ten zápach. Kdykoli si já zapálil, on si nemohl odpustit totéž. Občas to bylo k nesnesení. Tím více jsem pak na něj mluvil a přál mu nevolnost.
V Holešické, jak tam tak stál, porazilo ho auto. Nepovím vám, co všechno pan optik uměl, ale určitě uměl rychle umřít. Tedy rychle umřel.
|
|
|
