|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Koroptve v liniích Autor: furat (Občasný) - publikováno 20.6.2004 (04:02:19)
|
| |
K o r o p t v e v l i n i í c h
Mé mládí mi vždy jakýmsi způsobem připomínalo sen. Jo, přesně tak, sen... a stárnutí, to bylo jako postupné procitání. U mě však nikdy nešlo o něco pozvolného, vždy to byly různé události, jenž mě štípaly do tváří a říkaly - tak otevři už hochu oči, je čas -. Takhle jsem já přicházel o iluze. Všechno to mizelo. Jednoduchý a přímočarý život, bez starostí a skutečného strachu utíkal pryč. Ty události byl y jako studené sprchy, jako kopance do zadku. Někdy až dost surové, ale vždy mě naučily dívat se na svět jiným pohledem, dávaly mi lekce; z hodiny na hodinu.
Ta první, ta na mě působila jako rána boxerem. Už ani nevím, kolik mi tehdy bylo, šest nebo sedm let, tak nějak, byl jsem ještě malý capart, veselý hošík, ale to, co jsem tenkrát viděl, to mi kus humoru sebralo, nejen ten den. Možná navždy. Nebo si to jen myslím. Nevím. K psychologovi nechodím; zbývají jen dohady. Ale s jistotou mohu říct, že to byl je den z těch kopanců, který mě postrčil trochu blíže k dospělosti.
Bylo to tenkrát u moře, ten den si pamatuju zcela přesně, slunce ani moc nesvítilo; bylo schováno za tenkou blánou mraků, jen tak trochu šimralo a bylo smutné; vzdálené a smutné. A taky vítr; foukal nebo ne ? Už nevím. Ale byly vlny, tím jsem si jist, pořádné vlny, divoké a vražedné, úplná monstra, převalovaly se přes sebe, syčely a burácely a šel z nich strach. Jeden z hlavních důvodů, proč jsem se nekoupal, proč jsem seděl na pláži a hrabal se v písku. Hloubil jsem v něm tunely, stavěl hrady, které vypadaly spíše jako uplácané kopce, - prostě idylka. Normální odpoledne u moře kdy počasí stálo za starou belu... nebyly by to špatné vzpomínky, kdyby...
kdyby tam nepřijel ten chlápek na koni. Předváděl se. Cválal těsně u břehu, rychle pryč a pak zase hned zpátky, černý démon na svém černém koni. Přestal jsem se vrtat v dírách a díval se zaujatě na něj. Ne se strachem, ne, spíš pobaveně. Možná jsem se i trochu chichotal. Ten chlápek mi připadal faj n. Moc lidí přece na pláž s koněm nechodí. Idylka pokračovala... a pak ... bylo to dlouho, hrozně dlouho, co začal něco řvát. Cválal po pláži, vztyčen a narovnán jako prkno, řval a ukazoval směrem k oceánu. Nechápal jsem to. Co se děje ? Přestal jsem se usmívat. Díval jsem se na Démona a věděl jsem, že hezké odpoledne končí. Pak už najednou nebylo nic. Tenhle obraz zčernal. Před bouří. Temné okno. Nepamatuju si, co bylo dál, co se dělo. V paměti mi ovšem najednou jemně a nenuceně vyplouvá další scéna, s jistým časovým posunem navazující na předchozí. Stojím na pláži kousek od břehu, vedle mě přešlapuje onen černý kůň, jenž tu před chvílí ještě tak bezstarostně cválal, frká, kopyta má mírně zabořená v písku, mrská ocasem a je podivně nervózní. Stojím jen kousek od něj, stačilo by natáhnout ruku a mohl bych se ho dotknout, pohladit ho. Jenže já to neudělám. Jen tam stojím, toho koně jako bych ani neviděl, jako by neexistoval. Dívám se na ty věci v písku před sebou, jen na ně. Nic jiného kolem mě není. Svět se zastavil. Občas zahlédnu, jak se někde objeví Démon; plno slov a křiku, houf lidí, všechno se dívá tam na zem, na studený a provlhlý písek. Na ty věci, co tam leží... Když si na ten den vzpomenu dnes, vybaví se mi zároveň i jiná příhoda. Ano, je to morbidní, ale nemohu s tím nic dělat. Tu paralelu mi nabízí sám mozek. Je to vzpomínka na jedno odpoledne, kdy jsem byl už mnohem, mnohem starší a byl se podívat na Mysliveckém dnu. Procházel jsem se kolem hlavního stanu, v dálce z lesa slyšel tlumenou střelbu a vedle sebe zpěvy opilých a odpadlých lovců. Jen tak jsem se coural a postupně došel až k té boudě, u níž byly v přesných řadách srovnány mrtvé koroprve...
... přesně jako tyhle věci na vlhkém písku...dokonalé linie...
... jenže tady nešlo o koroptve. Leželo tu několik desetiletých kluků. Těsně vedle sebe, jen se jemně dotýkali pažemi. Chodidla jim téměř s mateřskou láskou v malých vlnkách omýval oceán, ten stejný oceán, jenž se před chvílí stal jejich katem. Díval jsem se na ně, ale necítil jsem nic. Ta skut ečnost smrti, jenž byla na dosah ruky, ta mě vysála. Byl jsem schopný jen stát a dívat se. Žádné emoce. To vše kamsi zmizelo. Leželi tam, okolnostmi donuceni předčasně dospět. Desetiletí kluci kteří byli okradeni o svou budoucnost. Jejich obličeje dostaly temně modrou barvu; barvu oceánu. Barvu smrti. Ale vůbec nejhorší byla ta jejich ústa. Mírně pootevřená, jako v tiché modlitbě; ta ústa byla plná bílé, husté bílé pěny. Pomalu a jaksi váhavě jim stékala po tvářích, kde zasychala.... a pak, pak mě odvedli pryč, šel jsem klidně a poslušně, věděl jsem, že bych se sám nedokázal odtrhnout od toho pohledu. Odcházel jsem a ty mrtvé, nešťastně utopené kluky ležící na kraji pláže v dokonalé linii jako zastřelené koroptve, ty jsem nechal daleko za sebou...
To byl jede n z prvních kopanců, který mě jemně začal budit ze sladkého snu mládí. Ukázal mi, co všechno se v životě může stát. A co v té době bylo nejdůležitější - pochopil jsem, že se to může stát i mě. První setkání s Opravdovou Smrtí. Neděsilo mě to. Spíš jsem byl fascinován. Ano, najednou jsem zjistil, že umírat je tak snadné. Člověk nemusí čekat až do stáří. Smrt si neodvádí jen seschlé starce či nemocné lidi. Může přijít kdykoliv, kdekoliv a ukrást, koho chce... nedalo se před tím nijak utéct, neexistovalo pravidlo, jak se ubránit... proč také ale ? ... vždyť umírání bylo tak snadné... Třeba tady.. Stačilo jen vlézt do vody, do těch divokých vln; ta mrcha tam jistě číhala. Cítil jsem ji, cítil jsem ji až na břeh. Volala a lákala mě... ale já, já byl naštěstí v tu chvíli hluchý...
...
V dalších letech kopanců přibývalo. Nebyly sice už tak tvrdé, ale zintenzívnily se, přicházely čím dál častěji a nikdy mi už nedovolily usnout...
|
|
|