Noční story
Záře reflektorů a cigareta která mi spadla do klína.
- Kruci, nadávala jsem a snažila se očistit flek od popele. Byla jsem už dost ovíněná a okolí mi splývalo. Firemní večírek se trochu vymkl z rukou. Ředitel tancoval na place mezi teenagery s Kamilou, která mu už víc než dva roky dělala sekretářku. A prý nejen to. Tiskl ji k sobě až nestydatě. Jestli se po firmě cosi povídalo, tak teď to jenom potvrdili. O kousek dál se jim pošklebovaly ženský z odbytu. Byly to vesměs starý rakety až na Leonu, která bylo včera pětadvacet, ale oblíkala se jak nějaká padesátnice. Prostě do toho kolektivu závistivých kačen naprosto zapadla.
Někdo mi poklepal na rameno. Přemek. Naklonil se ke mně a na něco se ptal. Nerozuměla jsem mu, protože hudba příšerně řvala, tak jsem mu to odkývala aby dal pokoj. Neměla jsem na něj náladu. Usmál se a rukou mi začal hladit nohu.
- Co děláš?, křikla jsem na něho a ruku mu prudce odstrčila! Už asi vím co mi chtěl. Raději jsem se zvedla a šla na záchod. Hlava se mi motala jak hrom. Opláchla jsem si obličej a alespoň na chvíli si vychutnávala to božské ticho, dokud ho neprolomilo blití ze záchodku s číslem dvě! Udělalo se mi zle! Vrátila jsem se zpátky.
U našeho stolu se něco dělo. Nějaká ženská se tam dost rozčilovala. Á jé, Přemkova stará… Čapla ho za rukáv a chtěla ho odtáhnout pryč. Ovšem kluci z dílny ho nechtěli pustit. A tak se tam o něho přetahovali jak malý děcka. Potom Přemkovi praskl rukáv a jeho manželka s ním odlítla a spadla na zem. Všichni z toho měli děsnou srandu . Svou kolíbavou chůzí jsem k ní přistoupila a chtěla jí pomoct. Bylo mi jí líto. Krátce po svatbě potratila a lékaři jí řekli že další dítě mít nemůže. Nesla to dost těžce a Přemek snad ještě hůř, protože si ji bral, že musel. Navíc, moc krásy taky nepobrala. Docela jsem ji chápala. Měla prostě jen strach, že ji Přemek uteče… Pomohla jsem jí vstát. Vytrhla se mi z ruky a přeměřila si mě zlým pohledem.
-Seš stejná jako oni!, vmetla mi do ksichtu a se slzami v očích odešla pryč.
- Pitomci!, otitulovala jsem osazenstvo u stolu a pohrdavě si Přemka přeměřila. Byl to frajer každým coulem. O manželce na každé akci vypráví trapný vtipy, ale to že vlastně žije z jejích peněz už nijak zvlášť nekomentuje. Nesnáším tyhle týpky! Vlastně vůbec nevím proč jsem s nimi šla. Vždycky je to stejný. Raději jsem si měla vlézt do plné vany teplé vany, vzít si časopis a jen tak relaxovat. Jenže to by mi pak zase nedalo, protože bych měla pocit, že přicházím o něco velkého. Nevím v poslední době jsem nějaká protivná a nic mi není dost dobrý. Nejradši bych večer usnula a ráno se už neprobudila… Ale probouzím se. S náladou rovnající se bodu mrazu. Ani tento povedený večírek mi náladu zrovna dvakrát nespravil. Rozhodla jsem se že půjdu domů.
- Co děláš? , chytil mě Přemek za ruku a nechtěl mi ji pustit.
- Jdu domů, odpověděla jsem mu jen tak napůl a snažila se mu vytrhnout. Měl docela sílu. Nejspíš měl v úmyslu, že se hned tak nevzdá.
- Pusť! Stisk povolil.
- Tak běž, no. Nikdo tě tady nedrží! To je zase zábava… A zrovna když starou vypakuju dom! Pojď Míro, jdem na panáka.
Nevím proč, ale docela se mě to dotklo. Jako bych byla nějaká nána co se neumí bavit. Ale můžu já za to, že prostě nemám na nějaký osahávání pod stolem náladu? Na druhou stranu je to zvláštní. Už je to hezkých pár dní co jsem měla chlapa. Jsem asi fakt divná.
Venku docela foukal vítr a tak jsem si oblíkla i ten svetr co jsem měla jen tak ledabyle přehozený přes ruku. Zapálila jsem si. Alespoň jsem měla pocit, že nejdu sama. Nejsem žádná posera, ale člověk se s tou cigaretou cítí tak nějak jistější. Vždyť to znáte, ne? Cestu jsem si zkrátila přes park. Ten večer byla jasná obloha a bylo docela dobře vidět.
Najednou přede mě skočil nějakej chlápek, rukou si sáhl do kalhot a začal si přede mnou honit ptáka. Zastavila jsem se a nevěděla co dělat. Měla jsem strach se pohnout. Tak jsem tam stála a jen pozorovala tu třesoucí se ruku která popoháněla toho malýho chcípáčka kterej si po chvíli odplivl a zůstal směšně viset.
- Uf, byla jediná slova toho chlápka. Pak toho nešťastníka zastrčil zpátky do kalhot a zmizel v houští.
Stála jsem tam jako opařená a nevěděla jestli se mi chce spíš smát nebo brečet. To bylo představení… Zajímalo by mě, jestli to předvádí každé ženské, která projde tímto parkem. Přiznám se že mě ta představa docela vzrušovala. Něco mě napadlo. Poodešla jsem kousek dál a schovala se za jeden z keříků. Dlouho se nic nedělo. Pak jsem uslyšela klapot podpatků a pobavené ženské hlasy. Čekala jsem co úchyl. Teda jestli tady pořád ještě je.
Byl. Vyskočil z houští a předvedl dámám to co mě, jenomže s tím rozdílem, že ony byl dvě a tak si na něj troufli. Otitulovali ho všemožnými jmény, ž nichž ani jedno nebylo slušné a rozběhly se pryč. Chlápek tam zůstal stát a snažil se dokončit dílo. Začal strašně chroptět. Skoro se mi udělalo zle! Jenomže on sebou najednou začal škubat a pak se svalil na zem, kde se začal kroutit. Vypadal jako že se dusí. Proboha, co teď? Co když to jen patří k jeho vystoupení?, říkala jsem si v duchu. Opatrně jsem vylezla ze křoví. Chlápek ležel na zemi a pořád chroptěl. Ježíš, co mám dělat? Nesnáším tyhle situace. Popocházela jsem tam a zpět a k ničemu se neměla. Kdyby tady byl alespoň ještě někdo. Jenže touhle noční dobou jsou ulice prázdné. Nakonec jsem k němu přistoupila. Snažila jsem se nevnímat jeho rozeplé kalhoty s tou směšnou věcí uvnitř.
- Je vám něco?, zeptala jsem se ho. Samozřejmě, že je nadávala jsem si v duchu za tak pitomou otázku. Chlap má u pusy pěnu a já se ho ptám na takový blbosti!
- Mám vám zavolat sanitku? Chlápek se na mě prosebně podíval. Vytočila jsem číslo záchranky. Pak jsem se vrátila k němu a snažila se ho uklidnit.
- Ještě chvilku vydržte, sanitka je tu za chvilku. Teda alespoň jsem v to doufala. Co já tady s ním? Chytil mě za rukáv. Asi mi chtěl něco sdělit.
- Potřebujete něco? Máte u sebe nějaké léky?
Zavrtěl hlavou. Pak ukázal na rozkrok.
- To snad nemyslíte vážně! On si snad myslí, že ho tady budu uspokojovat, zatímco on bude čekat na sanitku. Měla jsem chuť ho nakopnout. Prase jedno chlípný!
-Ne…zachroptěl. Prosím…zapněte mě!
Proboha, já jsem ale pitomá…Úplně jsem se zastyděla. Jak by taky mohl v tom stavu… No ale přiznám se, moc se mi do toho nechtělo. Nakonec jsem se přemohla.
Sanitka tam byla do deseti minut. Pak se mě ptali na spoustu otázek, na který jsem stejně neznala odpověď. Chlápek totiž u sebe neměl doklady. Prý to byl silný epileptický záchvat…
Jo, záchvat! Kdyby věděli! Nic jsem jim však neřekla. Byl to v podstatě primitivní chudák! Nechtěla jsem u ještě přidělávat další maléry! Sbalila jsem se a odešla domů.
Asi o týden později jsme měli poradu a představování nového ředitele. Všichni jsme byli zvědaví jak bude vypadat. Myslím, že nejvíc překvapená jsem však byla já. Byl to totiž ten primitivní chudák z parku!!!!
|