“Miluji noční lov.” Pod touto plnohodnotnou větou se aktivovaly mé zvířecí reflexy a v ten samý okamžik mi do zorného pole vstoupili dva obrovští, černí potkani. Být jakékoliv jiné zvíře bez zábran, například psem, začnou mi v celé šíři horního a dolního pysku téct sliny, má vznešenost však takové podřadné pudy nepřipouštěla. Jedinou levitační kličkou jsem se snesl do nejtěsnější blízkosti tak, abych zůstal stále nezpozorován.

Zaútočil bych ihned, nebýt dnešní doby, která si diktuje “Prověřuj, nebo budeš prověřován.” Riskovat potkaní nákazu a poté skalpel veterináře odhalující myší virózu je pro ptáka, kterým jsem já ještě větší potupou, než uvíznutí v rybí síti.

Nadmíru podezřelý se mi zdál i fakt, v jakém propojení se ti dva pohybovali. Byli jako jedno tělo, jedna duše…..jedna hlava, která upnula svůj zrak na kolos, tyčící se před touto dvojitou miniaturou.

Tímto kolosem nebylo nic jiného, než obrovský kontejner překypující odpadky. Také hlodavci evidentně překypovali slastí při pomyšlení na množství jídla, ukryté v této “restauraci, dnes zadarmo”.

To byla moje příležitost, pokud v nich je apetit, nemůže být žádná nemoc. Rozepjal jsem svá mohutná, všemi nočními barvami pokrytá, křídla…udělal pár krůčků, jako na rozjezdové rampě a……zakopl…jen díky svému zvířecímu reflexu, kterému se na následující události zdály velmi nejasné, až pozoruhodné.

Jako dezorientovaná blecha jsem skákal, v pravidelných sekundových intervalech, abych zahlédl “herecké představení” potkanů. Jeden se přehraboval v odpadcích a druhý bezvládně, bez života ležel před kontejnerem. “Proč z ničeho nic ten jeden umřel?….A co to má v tlamičce?..” Pomalu jsem zapomínal na hlad a v napjatém očekávání sledoval dění.

Netrvalo to nijak zvlášť dlouho, když jsem svými zrakovými receptory zaznamenal hbitý výskok hlodavce z “komory štěstí”. Radost v jeho očích z obrovského sousta se k hereckému výkonu přirovnat nedala, byla skutečná.

Jako mládě překonávající první překážky života se chtěl pochlubit svým úlovkem, čím blíže však mrtvému zvířeti byl, tím pomalejší a rozvážnější byl i jeho krok, závěrem připomínající pohřební rituál.

Jediným slabým, pomalým semknutím hlavičky upustil těžce identifikovatelný kus potravy a uchopil slámu, kterou zvíře pevně, v smrtonosné křečí, svíralo v nehybné tlamičce.

“Tak sláma to byla…ale proč má v puse slámu”, nedokázal jsem pochopit počínání těchto tvorečků.

Neustále slámou popotahoval z místa na místo. Snad doufal v mrtvých vstání svého přítele….? Poté už jen seděl u jeho tělíčka a v očích se mu něco lesklo, snad odraz nádherných hvězd, které ozařovali celou noční oblohu…?

To byla má příležitost…teď už neunikne. Opět jsem roztáhl křídla a nyní již bez obtíží, vzlétl.

Divoce jsem zakvílel a vyhlížel vyděšený potkaní pohled, který se dá na útěk…nic se nedělo.

Chvíli to zíralo na mě, než to sklopilo zrak zpět k mrtvole.

Chaos zachvacující mou mysl položil mé peří k nim.

Až nyní jsem si povšimnul, že mrtvý potkan je slepý. Stéblo pro něj byla jakási slepecká hůl, druhý potkan .. slepecký pes..…

Nebo snad….opravdový přítel?